Přijde v letošním roce konec světa, jak to údajně tvrdí mayské kalendáře? Tato otázka je dnes zřejmě natolik žhavá, že dokonce i slovutný astronom Jiří Grygar nedávno cítil potřebu se k ní oficiálně vyjádřit – odpověděl ovšem zcela záporně.

Více diferencovanou odpověď se snaží podat religionistka Zuzana Marie Kostićová v knize 2012: mayský kalendář, transformace vědomí, dva světy a rovnováha. Autorka v knize objasňuje, jak vlastně vznikala velmi idealizovaná představa o staré mayské civilizaci coby hlubině moudrosti. Pobaveně přitom popisuje, jak četní evropští „badatelé“, prvně konfrontovaní s právě nalezenými freskami naturalisticky znázorňujícími, jak Mayové mučí a zabíjejí zajatce, těmto výjevům odmítali uvěřit a prohlašovali je za „rafinovaný padělek“.

Co se pak týká roku 2012, podle ní mayské prameny k tomuto datu „prakticky neexistují“, ale na základě toto mála, co se dochovalo, se nedá očekávat úplný konec světa, ale maximálně „katastrofy, války či nějaké jiné komplikace“, což čtenáře jistě uklidní. Daleko více pozornosti pak autorka věnuje tomu, jak rok 2012 interpretují četní soudobí autoři new age. Sama přitom konstatuje, že čím serióznější autor, tím méně konkrétních předpovědí na rok 2012 u něho najdeme, a tím více zdůrazňuje, že co přesně se stane, zatím nevíme. A co je podle Kostićové obzvlášť důležité, většina těchto autorů zdůrazňuje, že to, co se v roce 2012 stane nebo nestane, „můžeme jakožto lidstvo aktivně ovlivnit“. S tímto výkladem zřejmě autorka sympatizuje, dokonce prohlašuje, že v tomto ohledu musí se současnými proroky a duchovními vůdci „nevyhnutelně souhlasit i ten největší skeptik – bude-li celé lidstvo skutečně a doopravdy toužit po duchovní proměně, tak si ji nepochybně samo aktivně přivodí. Nicméně na druhou stranu, nestane-li se v roce 2012 zhola nic, nebudou podle new age proroků na vině předpovědi, které selhaly, ale sami lidé, kteří nedokázali chytit příležitost za pačesy a připravit si lepší budoucnost. Na otázku, co když se transformace nezdaří, mohou moderní guruové vždycky zvednout káravě prst a namířit jej na nás se slovy: „pak to bude jen a jen vaše chyba“. (Podotkněme, že podobně tvrdí Miloslav Stingl v knize 2012: Mayové, jejich civilizace a zánik světa, že „nemusí dojít ke katastrofě, možná jen k mravní a duchovní obrodě světa“.)

V následující části publikace pak autorka obecně vysvětluje, proč je dnes údajně obecně pociťována potřeba „transformace vědomí“. Většina z nás, „snad až na ty největší skeptiky a technokraty“, si podle Kostićové uvědomuje, „jaké rozměry nám v životě chybí a jak daleko jsme se vzdálili od ideálu individuální svobody, plného duchovního života a přirozeného životního stylu. Že dýcháme zkažený vzduch, jíme geneticky upravené potraviny a nejlepší a nejsilnější léta svého života, který máme jen jeden a který nám nikdo na světě nenahradí, jsme z velké většiny prodali za peníze svému zaměstnavateli, abychom pro něj vykonávali často přízemní a ubíjející práci, kvůli níž nemáme čas na své blízké a na sebe samotné. Že se z našeho života často vytrácí hlubší rozměr, který se neúspěšně a sebedestruktivně snažíme nahradit konzumem nebo workoholickou honbou za profesní kariérou. Často cítíme, že bychom si přáli žít jinak či jinde, že bychom chtěli být někým jiným, duchovnějším, umělečtějším, svobodnějším, zdravějším, vyrovnanějším a lepším.“

Právě dilema, jak uniknout z všedního, stereotypního života, podle ní dnes vyjadřují četná díla populární kultury, jako fantasy počítačové hry, filmy i knihy. Při jejich rozboru se zaměřuje, jak naznačuje už název knihy, na motiv „dvou světů“: říše racionality a řádu na straně jedné a říše emocionality, tvořivosti a chaosu na straně druhé a hledání jejich vzájemné rovnováhy. Snaží se přitom dokázat, že někdejší polarita řádu a chaosu je v naší kultuře „převrácena naruby“. Není to chaos, který je třeba potřít, a není to řád, který musí zvítězit – naopak, je to „řád, který zkostnatěl, hypertrofoval a začal měnit realitu v jakýsi obrovský ekvivalent stroje, v němž každá součástka musí donekonečna slepě vykonávat, co je jí uloženo, přičemž v tomto procesu postupně ztrácí svou individualitu, hodnoty se postupně relativizují, osobnost znehodnocuje a dobro a zlo zpochybňuje“.

Svůj exkurz vede od antiky až do současnosti, zmiňuje souboje Olympanů s Titány, Dévů s rákšasy a severských bohů s obry a s děsivými zvířaty, stejně jako spisovatele C. S. Lewise a J. R. R. Tolkiena, hrdiny Supermana či Batmana, filmy Matrix a Apocalypto nebo hry The Longest Journey a trilogii Thief. Její záběr je úctyhodný a téma tak široké, že ani není divu, že v jejím přehledu leccos chybí – a zde už musím začít s kritickými připomínkami. V publikaci například nenajdeme jakoukoli zmínku o zásadní roli romantické literatury 19. století (i o Carrollově Alence v kraji divů a Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala), z níž právě později vycházejí autoři 20. století, jež Kostićová analyzuje. Přitom už třeba u Ernsta T. A. Hoffmanna (1776–1822) nacházíme koncept obyčejného světa a paralelně existující říše elementárnosti kosmického života a poezie, do níž hrdina jeho Zlatého kořenáče, když svrhl „břímě všedního života“, odchází žít „na svém panském zboží v Atlantidě“. A nemůžu souhlasit ani s autorčiným tvrzením, že v Tolkienově díle se „dualita světů nevyskytuje, materializuje se tu pouze druhý svět“. Právě naopak: svět Pána prstenů můžeme – alespoň z hlediska hobitů, z jejichž perspektivy je děj vyprávěn – rozdělit na dvě sféry: svět obyčejného (Kraj, ve kterém hobiti spokojeně žijí bez zájmu o okolní svět) a svět neobyčejného (okolní svět, do kterého hobiti putují), přičemž hobiti jako reprezentanti obyčejného světa putují do světa neobyčejného, aby jej zachránili, a tím odvrátili zkázu také od světa „svého“.
Když Kostićová uvažuje o způsobech, jakými dnes lidé unikají z každodenní všednosti, tak místy přináší neotřelý pohled religionistky a přichází i s některými novými podněty (dovolenou v cizí exotické zemi interpretuje trochu idealisticky či iluzorně v duchu konceptu antropologa Victora Turnera jako zážitek pobytu v prostoru, v němž „veškeré zvyky a mravy byly ve skutečnosti zcela zrušeny“ a turista se nyní pohybuje „v ryzím chaosu, kterému nerozumí, ale který jej neodolatelně fascinuje“). Autorka ale přitom ignoruje to, že o tomtéž tématu už leccos napsali sociologové, a že dokonce existují zavedené společenské rituály, které relativně bezpečný přechod od řádu k chaosu a zase zpátky zprostředkují, především karneval, jehož obrovský význam pro kulturu i krásnou literaturu objasnil zvláště ruský literární vědec Michail Bachtin. Nejvíce mne pak v knize zarazilo autorčino tvrzení, že prý „s interpretací logu v současné popkultuře a v new age by souhlasil málokterý evropský filozof“. Jako by patent na kritiku příliš racionální západní civilizace měli jen autoři hnutí new age! Jako by autorka nevěděla, že odsudky „instrumentálního rozumu“ a „jednodimenzionálního člověka“ (od autorů tzv. frankfurtské školy) či obecně západního „logocentrismu“ jsou ve filozofii 20. století ne výjimkou, ale spíše pravidlem a evergreenem…

I když mi hrozí, že budu autorkou zařazen mezi „ty největší skeptiky a technokraty“, na oplátku si dovolím poznamenat, že by její knize prospěl větší odstup od new age. Přesto ale patří publikace 2012: mayský kalendář, transformace vědomí, dva světy a rovnováha v záplavě titulů o roku 2012 k těm nejpodnětnějším a nejzajímavějším a doporučit se dá i těm, kteří se na žádný brzký konec světa ani „transformaci vědomí“ nechystají.