Vedle debutu Pojmenovaná a překladu Lapidária Georgiho Gospodinova (Literární salon 2010 a 2009) je to za poslední tři roky už třetí Zajacova kniha. V té první se předvedl jako ve hledání výrazu přeopatrný básník, ve druhé jako šikovný překladatel, který má rozhled a není mu cizí určitý experiment. Kafegrafie, jedenáctka edice Pop spojené s časopisem Psí víno (Zajac zde zastává post redaktora), je potom experimentem přímo nabitá. Ovšem podobně jako v případě sbírky Ondřeje Buddeuse je Zajac spíš než ve výpovědi invenční ve vnějších rysech knihy.

Při čtení Zajacovy Kafegrafie si nelze nevzpomenout na Piju čaj Ludvíka Kundery, jinou konfesi oblíbenému nápoji. Kunderova kniha je rozhovorem, který neměl ambici být básnickou knihou (byť jsou některé Kunderovy odpovědi velmi poetické). Zajacova „Příručka pro milovníky kávy“, jak zní podtitul, ovšem básnická být chce, resp. má: Zajac píše o svých textech jako o básních hned na několika místech. Kafegrafie není formálně členěna (nepochybně má vystupovat jako komplexní celek), provizorně ale lze oddělit texty „návodné“ (Jak dobře rozemlít kávu/text, Jak dobře uvařit kávu a Jak dobře přečíst knihu) od textů o jednotlivých kávách (Mexico, Jamaica Blue Mountain, Papua New Guinea atd.; proč se ale autor s pečlivou redaktorkou Janou Sieberovou – unikla jen jediná čárka – rozhodli pro angličtinu, zůstává nejasné).

Čtenářům i recenzentům se v nich dostává rad, co mají s knížkou udělat. Jediný správný způsob, jak číst básně, prý je naučit se je zpaměti. Knihu čteme zásadně u kávy – kdybychom se nudili, můžeme třeba báseň popatlat lógrem, a tak tvořit nová slova (příkladná báseň se začerněnými slovy je v Kafegrafii přítomna; Buddeus dostal ve své knize nápad totožný). Zajac se dokonce nebrání tomu, abychom písmena básně přeskupovali, a sestavovali tak básně úplně nové… Kupodivu ale stále trvá na tom, aby se čtenáři dočetli toho, co zamýšlel.

Všechny ostatní texty mají vzájemně úplně totožnou strukturu – jednotlivé odstavce-strofy autor naplňuje napřed krátkým motivačním shrnutím, pak doporučením, kdy (např. „nejlépe chutná v létě po dešti / kdy duha překlene Kordillery“) a nakonec i kde („vynikající na pobřeží Moskytů / i u jezera žraloků“) kávu pít. Šíře se věnuje místním poměrům (politice, ne kultuře: „v poledne vypijeme šálek silné kávy / s pistolí v pravé ruce“) a doporučením nápoje vytipovaným zájemcům, často s ironickým nebo zase politickým podtextem: „káva ideální pro rodinný klan diktátorů“. Texty doplňuje seznamem potřebností, např. pro citovanou Nicaraguu básník potřebuje kávu, knihu Ronalda Reagana a Revolver 38 Special, dále pak připojuje adresu sponzora té které básně. Nejsem si jist, zda se tyto přečnívající zbytečnosti vůbec dají číst jinak než jako zkoušení, kolik si toho může autor v knize dovolit. Neznamená pichlavé adjektivum „angažovaná“ ve vztahu k poezii i právě takovou vzteklou strategii, která mimochodem nemůže být poetice Zajacova debutu vzdálenější?

Autorův jazyk je fádní, věcný a strohý. Stejně jako verš, který pozbývá půvabu (na rozdíl od Buddeusovy knihy) a je jalový a předvídatelný. Neprovokuje, nic nepřidává ani nezvýrazňuje, rytmicky nevede ani nesvádí. Básně jsou zdobeny častými perličkami vlastních jmen; toto plně odpovídá karikatuře slohu příruček a průvodců (i třeba vynecháváním sloves), což se v Zajacově experimentu jeví jako poměrně zajímavý nápad, nicméně i tak je v tomto svém záměru často nešikovný: „jak ji správně uvařit viz předchozí stranu“, „chuť je mírně nasládlá, téměř podobná čokoládě“, „vynikající u kteréhokoliv jezera“ aj. Jejich chudý slovník zůstává.

Kafegrafie toho obsahuje mnoho zajímavého: laik např. žasne, že cukr v kávě zabíjí veškerou chuť, zatímco zrnka kardamonu (jak Zajac píše), skořice, koriandr, muškátový oříšek a hřebíček nijak nevadí. Jsou to ovšem vzrušení ryze nebásnická, jednorozměrná a jednorázová, nepřesvědčující o nebývalém vidění nebo bohaté představivosti autora.