Patrně nejvtíravější myšlenka, s níž se čtenář povídkové antologie regionálních spisovatelek lapidárně nazvané Cesta Amerikou... potýká, je hledání odpovědi na otázku, komu je toto dílo vlastně určeno. Soubor dobrých až brilantních povídek je protkán velice úmorným, suchopárným a často i stylisticky zoufalým rozborem daného tématu, regionu a problematik. Milovník povídkového žánru musí takřka polovinu stránek knihy přeskočit, a naopak čtenář čerpající z díla potřebné informace pro vlastní hlubší studium americké regionální literatury se zase co chvíli ztrácí v labyrintu slov bídného akademického jazyka.

Útlá knížka se tím stává jakýmsi smolným hybridem, kde snaha o letmý, avšak zároveň co nejzasvěcenější analytický náčrt literatury amerického Jihu, Nové Anglie a mexicko-amerického pohraničí 19. a 20. století (a editorkami představovaných tamních významných autorek) kalí dobrý dojem z druhé části ryze beletristické. Ta okouzluje onou stále překvapující ženskou imaginací i výjimečnými psychologickými výpověďmi na pozadí historických událostí, rasismu, domácího násilí a vůbec tragických životních podmínek chudiny. Jednotlivé povídky mistrně reflektují nerovnoprávnost a nesvobodné postavení žen vůči mužům.

Než se čtenář seznámí s uhrančivými mikropříběhy, musí se prokousat předmluvou, za níž následuje jeden úvod, pak druhý úvod, regionální studie a vposledku i potřebná biografie té které autorky. Přehršel akademických frází zřetelně oslabuje čtenářův zájem i vnímavost – následující větná konstrukce v jednom z erudovaných úvodů antologie snad postačí jako výstižný příklad: „Úvodní sonda do formování regionální, jazykové a rasové identity ve vybraných regionech identifikuje analogie, jež kulminují v juxtapozici literárního konceptu tragické mulatky a mestického vědomí."

Školometské rozbory s přebujelými ukazovacími zájmeny „tento rámec, tohoto stereotypu, tento posun, tento přístup" skutečně mohou mnohého čtenáře odradit, což by bylo chybou, neboť úctyhodná řada talentovaných autorek skýtá opravdové potěšení z četby, a to navíc objevné – žánr americké regionální prózy vytvářený neprávem pozapomenutými spisovatelkami přelomu devatenáctého a dvacátého století dokládá, jak prozíravé a vizionářské ženy se zcela současnými postoji k genderové a jiné problematice byly tehdy ve stínu slavných amerických spisovatelů – a přitom vůbec být neměly.

Zejména pak chicanská ženská literatura spjatá s mexicko-americkým pohraničím, bohatým na konflikty všeho druhu, v sobě nese třeskutý náboj. Tamní literátky líčí život v nevěře, samotě či v jakkoli nedůstojném společenském postavení a politické situaci se suverenitou a otevřeností vlastní lidem, s nimiž se život pranic nemazlil. Osudy literárních hrdinek zde totiž velmi často nesou zřetelné autobiografické rysy jejich autorek.

Klamně idylizované oblasti Louisiany, New Orleansu či novoanglického venkova nabývají v i téměř jedno a půl století starých příbězích Kate Chopin, Grace King, Sarah Orne Jewett a jejich mladších následovnic zcela nových souvislostí. Za jemným narativním předivem tvořeným často komorní zápletkou všedního dne, rodinnými vztahy, dozvuky otrokářství, výchovou či rodovým, náboženským a rasovým zatížením smíšených partnerství vyvstává živá a palčivá současnost naší vlastní míry snášenlivosti, genderové (ne)rovnoprávnosti, homofobie a xenofobie v technologiemi, cestováním i osvětou vysvlečeném moderním světě.

Je jen škoda, že překlad editorek Dagmary Pegues a Terezy Kynčlové si v českém ekvivalentu více nepohrál se „špangličtinou“ či dialektem chicanské kultury. Čtenářský zážitek z originálu musí být v tomto směru bezesporu umocněn na druhou.