Román u nás dosud neznámého amerického autora plyne dvěma proudy. Má kapitoly nadepsané NYNÍ a v nich sledujeme manželsko-profesní život dvou současných vědců, obou z exaktních oborů, avšak každého z jiného. Trochu vzájemně řevní, jeden pohrdá snažením toho druhého, ale protože Tom a Sharon jsou životní partneři, je to všechno láskyplné a nevážné. A taky dost odtažité, neemotivní a suché. I když to, po čem ti dva jdou, čtenář jakž takž pochopí, prožívat s nimi nějaké objevitelské drama v podstatě nelze, protože se vlastně žádné dlouho nekoná. A snad je to i proto, že druhá linie románu je tak silná a oproti moderní naopak převelice emotivní, a natolik absorbuje čtenářovu pozornost, že ten je vděčný za milosrdně střídmé množství NYNÍ kapitol a v zásadě se těší, až se ze současnosti dostane opět do druhého, hlavního proudu vyprávění. Tom s Sharon časem začnou být až otravní.

Za onen druhý vypravěčský proud však musíme být vděční právě Tomovi, jehož vědeckým oborem je cliologie, matematické zkoumání dějin. Jejími metodami objeví v Německu 14. století záhadné místo, vesnici Eifelheim, nad níž jako by se posledních šest sedm století vznášelo nejasné prokletí takových rozměrů, že ves v zásadě zmizela z map a téměř i z ústního podání. Tom z Filadelfie rozjede pátrání, které by bylo nejspíš brzy pro čtenáře mučivě otravné, soudě z některých replik, jež si vědci v kapitolách NYNÍ vyměňují. Naštěstí onou druhou, bohatší románovou linií je právě dění v oné vesnici v průběhu dvanácti měsíců roků 1348 a 1349. Tehdy totiž v Eifelheimu nouzově přistáli mimozemšťané.

Původně to byla povídka, kterou v roce 1986 otiskl časopis Analog. V češtině ji neznáme a troufám si tvrdit, že o nic nepřicházíme. Flynn ji po letech rozválel jak těsto na štrůdl a použil ji jako základ pro román. To vysvětluje značnou nespojitost obou proudů, odlišnou kvalitativní úroveň, když středověké pasáže psal o dvacet let zkušenější autor, ale omluva to není. Při troše dobré vůle mohl spisovatel oddíl NYNÍ napsat znovu, a lépe jej tak integrovat do celku, a při větším dílu dobré vůle by se byl dvouproudému románu mohl vyhnout úplně a těch pár styčných bodů mezi středověkem a NYNÍ, které v románu najdeme, by se býval mohl pokusit vyjádřit jinak, důmyslněji. Řečeno natvrdo: současná linie Eifelheimu je zbytečná, oželitelná.

Působí rušivě, nakonec narušuje i výsledný dojem z četby (ergo bodové hodnocení), ale středověký román vsazený do poněkud nešťastného rámce je i tak úchvatný. Fungoval i bez účasti Krenků, cizáků v oblasti Hochwaldu, o nichž se postupně, s mírou osvícení hlavních aktérů dozvídáme, že zřejmě nepocházejí z tohoto světa. A když k osvícení přistoupí i fantazie, víme, že přišli z hvězd a tady přistáli vynuceně. Ono se toho totiž ve středověké Evropě, potažmo v Německu dělo i tak dost, aby to zaujalo a vydalo na poutavý román: války panovníků i drobné šlechty, černá smrt obcházející kontinentem, náboženské vády, erupce nových myšlenkových směrů, překotný rozvoj techniky a jiných dovedností, také uměn. Je ohromující, že matematik, topolog a pohříchu autor technicky založené SF z daleké Pensylvánie našel zalíbení v tak specifickém údobí evropských dějin, tak do hloubky si je prostudoval a pak se pasoval do role vypravěče (a možná i hlavní nejosvícenější postavy románu, místního kněze Dietricha), aby o tom svém zálibném tématu napsal sice fantastický, ale zároveň i poučný, filozoficky laděný román.

Údajně temný středověk z jeho stránek vyvstává jako docela příjemné místo k životu, zalidněné postavami, k nimž si za těch pár stovek stránek čtenář najde vztah a nerad je v závěru knihy opouští. Přítomnost cizáků, divných tvorů s křídly, později dala Eifelheimu punc začarované, kacířské vsi, kde řádí nečisté síly, v čase děje však pomohla místním obyvatelům k pochopení mnoha jevů a myšlenek, k nimž by se museli jinak složitě propracovávat: dala jim možnost zamyslet se nad aktem stvoření, a tedy i vírou, nad životem a smrtí, nad záhadnými úkazy přírody, do níž patří i ta i nad jejich hlavami. Tam odletí část cizácké výpravy, které se za cenu rozkolu ve vlastních řadách podaří opravit hvězdné plavidlo, zatímco zbylí členové tu zůstanou odkázáni na koexistenci s místními a pak už jen na smrt. Finální nález hrobu jednoho z křídlatých mimozemšťanů v románové linii NYNÍ je efektně působivý, ale poznáním obohatí jen cliologa Toma Schwoerina. Čtenáře nikoli, protože ten strávil rok v Eifelheimu a ví.