Jedním z možných vysvětlení, proč má trojice rozsáhlých a nikterak triviálních kriminálních románů švédského novináře Stiega Larssona tak velký globální úspěch, je oslovení cílové skupiny, která do té doby kriminálnímu žánru příliš neholdovala. Pro mladé čtenářky jsou většinou současné kriminální romány příliš „chlapské“ a klasika od Agathy Christie a spol. příliš staromódní. Některé možná objevily vlnu současných úspěšných autorek žánru, protože hrdinky takové Val McDermidové, Patricie Cornwellové či Janet Evanovichové už jsou trochu víc sexy než slečna Marplová. Ale oproti Lisbeth Salanderové, mladé punkové hackerce z Larssonovy série, jsou to všechno paní z minulého století.

V tomto ohledu se zdá být volba režiséra Davida Finchera pro adaptování prvního Larssonova románu skoro chybou. Fincher je totiž v povědomí většiny diváků zapsán jako režisér chlapských až chlapáckých filmů (Klub rváčů a především thriller Sedm, s nímž má Larssonova kniha společný motiv masového vraha, který cituje Bibli). Možná ne zcela spravedlivě, protože režisér má za sebou také díla, která mohla oslovit ženské publikum: Pozoruhodný případ Benjamina Buttona je vlastně film dosti romantický, v thrilleru Úkryt zase bojuje osamělá matka Jodie Fosterová proti zločincům uvězněna ve svém novém bytě.

Pro Finchera byl onen značně podstatný ženský prvek Larssonovy knihy druhou překážkou (či výzvou, chcete-li) při adaptování. Tou první byl samozřejmě rozsah knihy a její komplexnost. Zejména v prvním díle se totiž Larssonovi podařilo napsat román na pomezí kriminálního žánru a kritické analýzy současné mediální a korporátní éry. České vydání má přes 500 stran nikoli řídkého řádkování a ani řídkého děje. Kvality textu spočívají v propojení několika plnohodnotných postav a jejich osudů, v propojení sféry privátní a profesionální a v paralelním rozvíjení několika dějů a kauz. Tím není řečeno, že tyto prvky jsou také příčinu čtenářského úspěchu; můžeme jen doufat, že je čtenářky doceňují a že se neopájejí tím, jak to Lisbeth těm velkým a mocným chlapům nandá (zejména pak v pokračování Dívka, která si hrála s ohněm). Ale aby byly tyto spletité vztahy ve filmu plnohodnotně zachyceny, na to by byl potřeba několikadílný seriál.

Fincher se o to pokusil celkem se ctí, nicméně divák, který předlohu nečetl, bude muset být zejména v úvodu a pak také v závěru velmi pozorný, aby pochytil všechny souvislosti, které se na něj v rychlém sledu valí. Pro Larssonovy čtenáře film funguje jako celkem výstižná ilustrace děje, tak trochu digest. Což nevadí, zvláště když některé postavy (zejména prasácký kurátor Bjurman) dostaly adekvátní obličej. Na oba hlavní hrdiny se hezky kouká a atmosféra je správně severská. Zalitujeme, že víc prostoru nedostala redakce časopisu Milénium a obecně mediální branže, kterou Larsson glorifikuje i kritizuje zároveň, či majitel bezpečnostní agentury Armansky s neobvyklým balkánským původem (alespoň jej hraje Chorvat Visnjic). Větší potíže nastávají, když si Fincher se scenáristou Zailianem neodpustí dramatický úvod miliardáře Vangera, který novináře-detektiva Blomkvista uvádí působivým představením své rodiny jakožto sbírky nebezpečných úchylů. Ve filmu se o nich však už o moc víc nedozvíme, protože Blomkvistovo pátrání mezi příbuznými opět muselo být pro rychlejší běh filmového děje zredukováno na minimum. Podobných zjednodušení je ve filmu pochopitelně mnoho, vedle tohoto nejkřiklavějšího zamrzí zejména v závěru, kdy se naplno projeví nedostatečnost (i tak dost dlouhé) stopáže. Zatímco v knize Larsson uzavírá a pointuje paralelní novinářskou kauzu, ve filmu z toho zůstává jen zkratkovitý epilog.

V rychlosti, s jakou musí děj spěchat, se také vytrácí moment překvapení. Zatímco v knižních peripetiích pátrání Larsson své hrdiny i čtenáře občas zavede na slepou či zdánlivě slepou stopu, ve filmu jde všechno docela hladce. Případ, který třicet let nikdo nebyl schopen vyřešit, náhle dva amatéři zvládnou rychlým tempem orientačních běžců. A pro takové, kteří neznají rozuzlení, bude asi pachatel zřejmý dost dlouho dopředu, s nevinně podezřelými se tu nikdo moc nezdržuje.

Někdy se traduje, že pro filmové adaptace jsou lepší povídky, protože zde filmaři nemusejí škrtat, ale naopak přidávat (a tedy tvořit). Jen u kriminálního žánru to převážně neplatí. Docela tedy těší zjištění, jak urputně může i kniha z této „oddechové“ oblasti ekranizaci vzdorovat. Román Muži, kteří nenávidí ženy je skvělý (podobně čím dál víc současných detektivek) v tom, jak přirozeně zasazuje fiktivní schematický příběh do mnohovrstevné reality jednadvacátého století. Když ho čteme, nenápadně získáváme zejména v jeho první polovině pocit, že před sebou máme investigativní článek ze seriózních novin – a že přitom novinářům i jejich protihráčům vidíme pod ruce. Když sledujeme americký film, který podle toho byl natočen, vidíme solidní, standardní thriller, jakých už Hollywood natočil dost. V mnoha směrech je sympatický, předlohu neupravuje, nekastruje, ale výsledný dojem se s nárazem na první Larssonovu knihu vůbec nedá srovnat.

David Fincher: Muži, kteří nenávidí ženy. USA 2011, 158 minut. Scénář: Steven Zailian. Hrají: Daniel Craig, Rooney Mara, Christopher Plummer, Stellan Skarsgard, Robin Wrightová.