iLiteratura.cz: Váš třetí román Die Kältezentrale, který vyšel v roce 2011, je celkem útlá knížka, je v ní ale převyprávěn poměrně rozvinutý životní příběh, ve kterém dojde k rozvodu, emigraci a vážnému onemocnění, líčeny jsou i dějiny NDR a černobylská katastrofa. Co je pro vás hlavním tématem knihy?
Inka Parei: Mně šlo především o pokus konfrontovat soukromou existenci člověka s tím, co je v jeho životě a době dané. A protože je tu takto jasná vazba na lidskou osobnost, je to tím pádem příběh krize identity a ztráty orientace, který je však způsoben těmito věcmi nebo je s nimi spjat.

iLiteratura.cz: Nevyzní to tedy banálně, kdybych knihu charakterizovala jako příběh krize středního věku hlavního mužského protagonisty?
Inka Parei: Každopádně i tak to je, ano, i tak se to dá říct.

iLiteratura.cz: Ve vašem předchozím románu Was Dunkelheit war byl hlavním hrdinou starý, osamělý, nemocný muž. Kdo je protagonistou této knihy? Proč opět muž v opravdu nesnadné životní situaci? Proč jako autorka volíte pro své vyprávění mužskou perspektivu?
Inka Parei: Psaní je pro mě jako výzkumný projekt. Dokážu doopravdy psát teprve tehdy, když mám k určitému tématu otázky. Ale už několikrát jsem se sama sebe ptala, proč je mi vlastně tato otázka kladena? A myslím si, že to bude tím, že můj pohled na tyto lidi je tak extrémně důvěrný – a snad proto se pak člověk ptá: jak to, že jde o muže, nebo proč se tolik zabývá muži? Vzniká tu totiž důvěrná blízkost – když se člověk zadívá na druhého z tak těsné vzdálenosti, dostává jeho pohled ráz intimity, i když na druhé straně je zase velmi distancovaný. Pokud bych sama měla posoudit, do jaké míry se mi podařilo vylíčit tohoto muže, učinila bych nejspíš ještě jeden krok nazpět a řekla bych, že to, čemu jsem u tohoto člověka porozuměla, je především to, co je v něm lidské, spíš než jen co je v něm mužské.

iLiteratura.cz: To mě na této knize fascinuje, při čtení tomuto muži zkrátka věřím, všechno to, co formou vnitřního monologu vypráví, působí velmi autenticky. Jak byste hrdinu představila čtenářům, kteří knihu ještě nečetli?
Inka Parei: Jde o člověka, který v 80. letech vycestoval z NDR a na Západě začal nový život, tedy snažil se znovu zakořenit jinde. V podstatě ale dvakrát v životě ztroskotá, jednou s ženou, kterou poznal ještě v NDR a oženil se s ní, a podruhé s jinou, s níž žil potom. A nyní si musí připustit, že podruhé zakořenit nedokázal, protože se mu jaksi nepovedlo integrovat do života svou minulost. Je to tedy muž bez minulosti, který se snaží, respektive je k tomu vlastně přinucen, zase zapojit minulost do svého života, protože jinak zkrátka nebude celý. Je to muž, který hledá kus sebe sama.

iLiteratura.cz: Martha má rakovinu. Vypadá to, že příčinou onemocnění byl ozářený náklaďák z Černobylu. Opravdu se takový případ stal?
Inka Parei: Ano, na tomto místě jde o domyšlení reálných událostí ve fikční rovině. V době bezprostředně po nehodě reaktoru jezdila nákladní auta z této zamořené oblasti bez jakýchkoli zábran po celé východní Evropě a dostávala se i do NDR. Pokud měla auta přejet vnitrostátní německou hranici, pohraničníci je zastavovali a posílali zpět. Ozářené vozy parkovaly na dvoře jedné spediční firmy v Duryňsku. A lidé, kteří se s nimi dostali do kontaktu, protože je museli čistit, bez jakékoli ochrany, vodou a košťaty, později onemocněli rakovinou a zemřeli. A kromě toho, co se týče tématu rakoviny, je tu ještě osobní vazba. Sama jsem zažila toto onemocnění velmi zblízka v rodině, takže se do textu promítly i mé osobní zkušenosti.

iLiteratura.cz: Vraťme se k románovým postavám: kdo je Martha, která po letech od rozvodu najednou po svém exmanželovi, s nímž neudržovala žádný kontakt, zničehonic žádá, aby okamžitě přijel a pomohl jí: Jaký je vztah mezi těmito lidmi, kteří před lety byli mužem a ženou?
Inka Parei: Je to samozřejmě naprosto ambivalentní záležitost, protože ona na jedné straně říká, že ho postrádá. A je také zoufalá, což člověk ostatně bývá ve chvíli, kdy zjistí, že je opravdu vážně nemocný. Jen si to představte, v takovou chvíli člověk zkouší cokoli a rozhlíží se všemi směry, co by mu jen mohlo pomoci… Ale na druhé straně ani on se nedistancuje, okamžitě se za ní rozjede, jako by jeho dosavadní život byl zcela bezcenný. A v průběhu celého příběhu je všechno ještě jednou zpochybněno: Potřebuje Martha opravdu takovou pomoc? Má při ní její bývalý muž opravdu stát a je právě on tím, kdo najde řešení a dovede ji zachránit? To je ostatně na tomto románu poněkud komplikované: vše, co je zprvu čtenáři předkládáno jako děj, jako výchozí situace, je později zase zpochybněno, takže na konci si člověk není jistý, co vlastně odpovídá spíše jen zjitřené fantazii hlavního hrdiny, který stráví noc v krizovém centru. Jde mi o základní otázku, jak vůbec mohu rozeznávat situace a nakolik je toto poznávání omezené, především v určitých situacích. Je to postoj, na kterém mi záleží, i když je zde zobrazen ve velmi vyhraněné podobě. Ale takové pochybování můžeme vnímat i jako pozitivní. Není tento muž ve své nejistotě mimořádně statečný? Jsem velmi skeptická vůči lidem, kteří neomaleně tvrdí: je to tak a tak.

iLiteratura.cz: Žánrově je kniha, o které hovoříme, román. Nedala by se ale zařadit i mezi thrillery?
Inka Parei: Nemyslím si, protože plot tu nakonec není to nejdůležitější. Závod s časem, jedna z úvodních otázek této knihy, toto „zadání“ nakonec zůstane přece jen nedořešené. Ale co se týče napětí a způsobu vyprávění, s tím si tak trochu pohrávám, to asi ano.

iLiteratura.cz: Jak se autorka narozená v Západním Německu dostane k tomu, že se s takovou intenzitou zabývá dějinami NDR?
Inka Parei: Sama sebe jsem se dlouho ptala: Smím to vůbec? Ale je to tak, že dvacet let poté máme hodně autobiograficky podložené literatury a měli bychom se porozhlédnout, co může přinést také pohled zvenčí. A já nikdy nebudu tvrdit, že ve své knize líčím, jaká byla NDR. Když se na ten text podíváme zblízka, zjistíme, a to mi právě přijde zajímavé, že tu víc než o NDR jako takovou jde především o jedno speciální pracoviště, které je navíc silně zakotvené v přítomnosti. O reálných životních poměrech se tu říká docela málo, více je přítomen a popisován ten pocit, ono vědomí.

iLiteratura.cz: Tento odstup propůjčuje vašemu pohledu i ostřejší vidění. Zejména při vnímání rozdílů je člověk asi citlivější?
Inka Parei: Ano, uvažovala jsem právě takto. Určité věci samozřejmě vůbec nevidím, protože je vůbec neznám, zato jiné vidím tím spíš. Například to pracoviště, které popisuji, je líčeno a rekonstruováno velmi přesně. Přemýšlela jsem nad tím, že kdyby to místo měl popisovat někdo jiný, kdo tam pracoval, viděl by je pochopitelně jinak a nezmiňoval by tolik detailů, zatímco mně šlo právě o to, vystihnout je s archeologickou pečlivostí, zaznamenat je. Každý šroubek a každý přístroj. To je nepochybně také výsledek pohledu zvenčí.

iLiteratura.cz: O jaké pracoviště se jedná? Co je „ústředí chladu“?
Inka Parei: To bylo velmi důležité místo v NDR, centrála socialistického časopisu Neues Deutschland, tedy státotvorné místo, které zároveň produkovalo ideologii státu. Bylo významné ideově, ale i materiálně, šlo o redakci a obří polygrafický kombinát. A zde pracoval muž, který vlastně jen povoloval šrouby a promazával je a utahoval ventily, ale přesto byl součástí celku, kterému nerozuměl. A on to tuší, když říká: já sotva pochopím tento komplex, ano, byl jsem součástí něčeho, co jsem nechápal. Čím vlastně tenkrát byla moje existence? A opět je tu otázka, která se vztahuje k minulosti: Co to bylo za život, jaký jsem vedl, jaký byl můj dřívější život?

iLiteratura.cz: V knize jsou zmíněny také stroje z bývalého Československa. Předpokládám, že je to výsledek rešerší, to jste si nevymyslela?
Inka Parei: Ne, není to žádný výmysl, rozhodně ne. Seznámila jsem se s člověkem, který mi o tom místě vyprávěl. Skutečně tam pracoval, jinak bych o tom ani nemohla psát. Dokonce jsem ty objekty i navštívila, dnes už jsou domy stržené, ale v roce 2007 jsem se tam ještě mohla procházet, nafotila jsem si stroje a nechala si vysvětlit, jak fungovaly. Takové je tedy pozadí mých detailních znalostí.

iLiteratura.cz: Vaše knihy se odehrávají buď v Berlíně, nebo ve Frankfurtu. To jsou místa, kde jste osobně žila nebo žijete. Je to pro vás důležité, mít dějiště příběhů reálně před očima?
Inka Parei: Ano, absolutně. Opravdu bych nedokázala psát o místě, které neznám a kde jsem nikdy nebyla. Potřebuji materiál, musím vědět, jak to tam vypadá, jak to tam voní, jaký je to pocit, a na základě toho se snažím pochopit celé téma, takříkajíc na základě místa, které je s tématem spjato. Jde mi tedy o určitou smyslovou zkušenost, tu potřebuji. Například u Die Kältezentrale, kdyby se mi náhodou nepoštěstilo – a zdaleka to nebylo jednoduché, vůbec se na to místo dostat, byla jsem tam koneckonců nelegálně (smích) – a kdybych neměla ty fotky, nemohla bych knihu vůbec napsat.

iLiteratura.cz: Velmi charakteristická je pro váš styl jazyková ekonomie. Vaše knihy jsou poměrně tenké, všechny mají kolem dvou set stran. Neláká vás napsat jednou pořádně tlustou knížkou?
Inka Parei: Je to takový vtipný boj, který člověk svádí se svým protějškem, dalo by se říct. Se mnou je to totiž tak, že celý život sním o psaní obsáhlých knih. Ale jestli se mi to někdy podaří…? Přinejmenším na to myslím, nemůžu říct, že bych se tím nezabývala.

iLiteratura.cz: V článku na německé Wikipedii je váš styl psaní přirovnáván ke stylu Herty Müllerové. Co si o tom vy osobně myslíte?
Inka Parei: Články na Wikipedii a konkrétně můj článek na Wikipedii, ten je velmi – jak bych to řekla…? Ukazuje limity Wikipedie! Podobnostmi s Hertou Müllerovou jsem se nezabývala, ale je to podle mého velmi nepřesná analýza. Já si Herty Müllerové ohromně vážím. Jestli však vidím nějaké paralely? Tak se to asi jevilo tomu, kdo to na Wikipedii napsal.

iLiteratura.cz: Kdo je vaším literárním vzorem, resp. jaké autory ráda čtete, kterými se řídíte?
Inka Parei: Ráda čtu celou řadu autorů. Pochopitelně postupem doby se to proměňuje, v posledních letech to byl především José Saramago, portugalský autor, a také Američan Cormac McCarthy. Když jsem byla mladší, ano, hodně mladá, měla jsem také vyhraněné kafkovské období. A to se mi opakovaně připomíná. V 80. letech pro mě byla velmi důležitá také Christa Wolfová, takže mě rozesmutnilo, když jsem se dozvěděla, že 1. prosince zemřela. Hodně jsem přemýšlela nad tím, jak mě vlastně ovlivnila, a je mi líto, že jsem ji nemohla osobně poznat.