Martina Drijverová (1951) se v sedmnácti zastaveních soustředila na literární osobnosti devatenáctého století se záměrem přiblížit je mladým čtenářům – jak sama uvádí – nahlédnutím „do jejich citového života“. Poodhaluje soukromí Němcové, Nerudy, Jiráska, ale i Friče, Novákové nebo Herrmanna. V závěru upozorňuje na selektivní charakter svých úvah, nesnaží se nabídnout celistvou představu života a díla jednotlivých tvůrců. Přesto se podstatných životních momentů dotýká a konfrontuje je s citáty z tvorby. Výjimečně, ale bez grafického odlišení a bez uvedení zdroje, je v textu použito citací jiných autorů (například Eva Jurčinová, J. B. Pichl). Tu více, tu méně zvýrazňuje vyprávění Drijverové povahu literárního díla sledovaných autorů v závislosti na konkrétních, zvláště milostných podnětech. Je otázkou, zda profil autora určovaný jeho vztahy není ve výsledku klipovitý a příliš zjednodušený. Možná poznáme tvůrce trochu z lidské stránky, ale už nedohlédneme alespoň na okraj jejich uměleckých snah, které jsou přece jen podstatou toho, proč se s nimi seznamujeme.

Běh životem a dílem má pevný kompoziční rámec. Kapitoly jsou vždy uzavřeny přehledem tvorby, která se mnohdy uvádí výběrově, bez chronologického sledu a bez vročení. Těžko vypozorovat smysl těchto údajů. Sotva mohou podnítit k dalšímu studiu. Nepomohou představě životních impulsů pro tvorbu v určité časové perspektivě – ostatně autorka často využívá citáty z jediného pramene (např. u Herrmanna z románu U snědeného krámu, u Mrštíka z Pohádky máje), čímž svůj text těchto kvalit zbavila.

Publikace uměleckonaučného charakteru trpí absencí zdrojů, o něž se autorka při svém výkladu opírá, dále nedostačující editorskou prací (u některých citací chybí pramen, uvádění citací nemá jednotnou formu) a rovněž nedostatečnou korekturou (překlepy). Uvádění zdrojů sekundární literatury přitom má v tomto žánru smysl. Nejenže podtrhuje věrohodnost výpovědi, ale také aktivizuje hlubší zájem. Bez jmenované naučné opory budí soubor dojem specifické interpretace života a tvorby, která je sama o sobě zajímavým pokusem o zatraktivnění literární látky, nicméně se staví do pozice jediného platného výkladu, který nenabízí srovnání a doplnění v pramenech. Ve svém hodnocení se zdá být takové pojetí nebezpečně neproblematické.

Podobně jednoznačný výklad vzbuzuje kniha svým vnějším ustrojením, které má blízko k profilu dívčí četby. Grafická úprava knihy (zvláště na obalu a vnitřních stranách desek) hýří srdíčky a ornamenty, to vše s převahou červené, růžové a oranžové. Jistě chvályhodná motivace autorky textu se tak rozplývá v kýčovitém hávu, který a priori působí dojmem laciné nasládlosti. Ilustrační doprovod syna Martiny Drijverové, výtvarníka Vojtěcha Otčenáška, jenž se mimo jiné podepsal i pod titul z loňského roku, tomuto ladění výrazněji nevzdoruje.

Možná už český čtenář po zkušenostech z uplynulých let klade na nové tituly uměleckonaučné literatury vyšší nároky. Po precizních, studiem podložených a prameny dokládaných pojetích Aleny Ježkové nebo Renáty Fučíkové se nynější publikace může jevit jako chudý příbuzný. Přesto je nutno ocenit snahu zkušené spisovatelky prezentovat mnohdy spletité osudy tvůrců a poukázat v úhrnu na těžké podmínky jejich zrání a prosazování svébytných uměleckých přístupů.