Romány z městského prostředí se v americké literatuře začaly objevovat ve dvacátém století a hlavní úlohu v nich od počátku hrál New York. Fascinující metropole Nového světa byla nejprve zpodobňována jako vroucí kotel, v němž se v továrnách a průmyslových podnicích střetávají imigranti z celého světa. Jeho obyvatelé ovšem rychle bohatli, a tak začal být Manhattan chápán nejenom jako sídlo přistěhovalců a bohatých rodin, sídlících na Páté avenue, ale především jako místo, kde se dají rychle vydělat peníze. A neméně rychle i utratit: za nejnovější výstřelky technologie, oblečení, boty, nesmyslně drahé večeře a drinky v mondénních podnicích či snadno dostupné drogy. Protagonisté románů jednoho z nejlepších amerických prozaiků současnosti Breta Eastona Ellise ovládají toto umění dokonale.

Ellis, narozený roku 1964 v Los Angeles, patří společně s blízkým přítelem Jayem McInnerneym, Tamou Janowitzovou či Douglasem Couplandem k předním představitelům Generace X, jež především v devadesátých letech minulého století ovládla americkou literární scénu, byla příliš mladá na to, aby zažila nejvypjatější okamžiky studené války, a na druhou stranu příliš stará, takže si nedokázala patřičně užít technologický boom nového tisíciletí.

Jejich obdobím jsou osmdesátá léta, v nichž je New York jedním z nejnebezpečnějších měst v USA a jeho území je jasně rozděleno: jižní a prostřední část Manhattanu patřila společenské smetánce, jeho severní část, Bronx a většina Brooklynu pak chudým, z větší části etnickým vrstvám. Městské ekonomice vládne burza na Wall Street a makléři záhy po absolvování prestižních univerzit nabývají pohádkového bohatství. Jejich životy tak vyplňuje bezuzdná zábava, při níž nezáleží na penězích, a ještě mnohem častěji nuda. Hrdinové románů autorů Generace X prostě mají všechno – kromě smyslu života.

Přesně takový je i Patrick Bateman, protagonista Ellisova nejslavnějšího románu Americké psycho, jenž po dvanácti letech vychází v druhém, opraveném (i když faktických chyb v překladu reálií nezbaveném) vydání.

Bateman je typický yuppie: bohatý, myšlenkově vyprázdněný, závislý na sexu, uživatel alkoholu, drog a antidepresiv, to vše v libovolném množství i kombinacích. Díky rodinnému majetku se nemusí v práci nijak zvlášť snažit, takže místo obchodování s cennými papíry si léčí kocovinu z předchozího večera, chodí posilovat, navštěvuje solárium, hledá v Zagatově průvodci nejlepší a nejdražší, a tudíž nejvíce trendy podniky a snaží se do nich na večer získat rezervaci. Tam se pak setkává s kolegy s branže a oddává se nemírné konzumaci všeho, co se naskytne. Bateman platí ve společnosti za znalce populární hudby, módy a společenských konvencí, takže stránky románu plní seznamy těch nejvybranějších obleků, košil, vázanek či bot, případně recenze aktuálních hudebních alb nebo nejnovějších technologických zázraků. Při přesunech se baví na účet všudypřítomných bezdomovců, jimž občas hodí drobnou minci.

I nepříliš pozorný čtenář si brzy všimne, že s hlavním hrdinou není něco v pořádku. Až příliš často se totiž do popisu bakchanálií začíná vkrádat násilný tón. A tak vyjde najevo, že Patrick Bateman je sériový vrah, který má na svědomí desítky životů: od bezejmenných lidí z ulice přes prostitutky až po jeho kamarády a kolegy z branže. Kolotoč večírků, sexuálních scén, vražd a kocovin se roztáčí stále rychleji, až dospěje ke konci, který by po všem tom násilí čekal jen málokdo.

Když Americké psycho vyšlo, byl Ellis širokou americkou veřejností kritizován nejenom za podrobné vylíčení násilných scén často s pornografickými pasážemi, ale především za to, že odmítal dát Batemanovu chování jakýkoli morální rozměr. Chování jeho hrdiny není podmíněno žádným společenským protestem, jako například v případě Charlese Mansona. Bateman není žádná odpudivá postava potácející se kdesi na okraji společnosti, kterého za jeho úchylku stihne spravedlivý trest. Právě naopak: Ellisův protagonista je ztělesněním amerického snu, vzdělaný, vynikající společník, vynikajících mravů i zálib. Odpověď na to, proč vlastně začal vraždit, se může skrývat v tom, co jsme nastínili hned na počátku. Patrick Bateman se prostě občas nudí, občas má pocit, že jeho vraždy nastolí jakousi zvrácenou sociální rovnováhu. Snad je smrt jiných pro něj cestou, jak zanechat na tomto světě nějakou stopu. Jinak totiž životem proplouvá nepoznán: přátelé si jej pletou s někým jiným a říkají mu Marcus, obchodního úspěchu svého otce sotva někdy dosáhne.

Ellis o sobě vždycky tvrdil, že je moralistou. Tím, že ukazuje odvrácenou tvář společnosti, dokáže rozlišit, co je dobré a co ne. Brzy se tak stal vzorem pro mnoho následovníků: za všechny jmenujme alespoň Francouze Michela Houellebecqa či neméně slavného Frédérica Beigbedera. Zdá se však, že v poslední době trochu zvolnil: jeho poslední román Lunapark je spíše introvertním, zčásti autobiografickým románem o jednom stárnoucím spisovateli, jenž musí čelit hrůzám z minula.