Ťuhýk devítismrtihlav. Ostropestřec mariánský. Žlabatka listová. To jsou slova, jimiž nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2009 Herta Müllerová prosvěcuje totalitu a atmosféru života v zemi, kde panuje kult osobnosti. Její věty jsou řezy chirurgickou ocelí. Pod kůži se zarývají slova a spojení, která se opakují. A opakují se nejen v tomto textu, opakují se v celé tvorbě Herty Müllerové. Po celý život píše jednu knihu, která se táhne jako předlouhý vlas; čtenáři uvízl v jícnu a nelze ho vydávit. Táta, kterého už nelze vyhledat, máma, kterou mít nechce. Moruši a švestku polknout lze.

Text jsem překládala v létě. Moruši jsem poprvé ochutnala uprostřed Prahy, u novinářky Jany Klusákové na zahradě. V Rasochách, v české vesnici uprostřed Evropy, koncem srpna dozrávaly švestky. Vařila jsem dětem švestkové knedlíky a pekla švestkový koláč a překládala. Jen slivovici jsem nepálila. Polykala jsem švestky. Na zápraží se vršily pecky. Kamínky, v jejichž skousnutí je trpká pachuť smrti…

… zelené švestky se, děvenko, nejí…

Müllerová v mrazivém detailu zachytila způsob, jakým se totalita, v jejím případě totalita komunistického Rumunska dvacátého století, udržuje při životě. Ačkoliv má text autobiografické jádro a je silně osobní, podařila se Müllerové chladná studie bez skrupulí a jemnocitných vytáček, vymanila se z frází politických i literárních, které jsou vlastní každé zemi, a vzdala se zavedených narážek. Vyplnila přání rakouské autorky Ingeborg Bachmannové (1926–1973), ke které se hlásí: … je třeba vystoupit z manické sebezahleděnosti jedné literatury a z estetického a ideologického pozadí jejích kontroverzí (jež spolehlivě patří ke každé literatuře) a znovu si promyslet vlastní slovník. Možná jsou/byly obě spisovatelky komplikované a neumí/neuměly se napojit na život (… existuji jen tehdy, když píšu…). Ale rozhodně se nebojí napínat jazyk a píší s nadějí, že přijdou jiné dny. Svébytný jazyk je Müllerové pomocníkem. Dobrý spisovatel ví, že pokud zkoumá jazyk, je jím současně zkoumán, zažívá dobrodružství s jazykem, jehož konec je nejistý.

Müllerová vyrostla v Rumunsku, než se jí podařilo vystěhovat do Německa. Jazyk si přivezla s sebou. Je to němčina prorostlá místním, švábsky zbarveným nářečím, je to němčina obnažená na kost, vykloubená a podezřelá stejně, jako je vykloubený a pokřivený svět postav tímto jazykem popisovaných. Tato „nevítaná“ němčina odolávala rumunskému okolí, musela být úsečná, neúprosná, tvrdošíjná. Müllerová rentgenuje dennodenní život v městech a vesnicích, jimž vládl diktátor Nicolae Andruță Ceaușescu (1918–1989), politik, který byl od roku 1967 do prosince 1989 prezidentem Rumunské socialistické republiky (v letech 1965–1989 generálním tajemníkem Komunistické strany Rumunska). Zachytila esenci konkrétní totality, ale jako by vyprávěla poetický příběh mytických rozměrů. Dech textu není rozhoupaný, je klidný a ztichlý, čteme strašidelnou pohádku o zemi zakleté zlým čarodějem. Jenomže tato „pohádka“ se stala. A dobro nezvítězilo. Protože zlem se nakazilo každé dobro.

… pod moruší stála, děvenko, židle…

Srdce bestie je báseň v próze, ucelené fragmenty textu za sebe autorka klade jako vybroušené diamanty, bez chronologické následnosti. Nejde o prostý popis věcí. Naléhavost narůstá s mírou informací zakuklených do metafor a obrazů, z nichž vyrůstá podivný svět, svět mocných a bezmocných. Jde o mikrosituace a dojmy, chladně zaznamenané v krátkých, promyšlených větách. Müllerová po studiu překládala technické popisy strojů, tentokrát popisuje soukolí a částečky mohutného stroje zvaného totalita. Vypravěčka je nadčlověk, který s nadhledem pořizuje soupis hemžení pod sebou, s precizností, bez emocí. Pracuje jako malířka, která tečky pečlivě odměřuje s milimetrovou přesností; z odstupu vznikne nový, výsledný dojem. Text je švestka. Slova – jak je u Müllerové zvykem – dozrávala kolem pecky, autobiografického jádra. Vláčí s sebou minulost a postupně se jí zbavuje vysoce stylizovanou literární formou, poučena tezí Bertranda Russella, že svět se skládá z navzájem zcela nezávislých faktů. Proto naše poznání světa – jakožto odraz těchto navzájem zcela nezávislých faktů – může být vždycky pouze dílčí (Jediné věty, které jsou smysluplné a něco znamenají, jsou zkušenostní věty – tedy věty vztahující se ke stavu skutečnosti). Z čeho tedy napájí Müllerová své „zkušenostní věty“ v Srdci bestii?

Narodila se 17. srpna 1953 v německy mluvící rodině v banátském Nitzkydorfu. Otec byl u jednotek SS. Matka musela po válce na pět let na nucené práce do SSSR. Müllerová v letech 1972 až 1976 studuje germanistiku a romanistiku na univerzitě v Temešváru. Pracuje jako učitelka němčiny a překladatelka. Odmítá udávat, odmítá spolupracovat se Securitate, proto je v roce 1979 z práce propuštěna a vyslýchána. Údajně ji zradila nejlepší přítelkyně. Na jaře 1987 opouští Müllerová (s tehdejším manželem, spisovatelem Richardem Wagnerem) Rumunsko a míří do Západního Berlína. A tak je to i v textu: vypravěčka studuje jazyky, překládá, zradí ji nejlepší přítelkyně, vycestuje do Německa. Srdcem bestií prostupuje stín neviditelného protagonisty kultu osobnosti, diktátora Ceaușescua: Müllerová pohazuje a rozdrobuje fakta jeho života do textu jak chmýří plevele. Rozprostřela tu životopis muže, který se narodil 26. ledna 1918 ve vesnici Scornicești (Přítel pochází z jihu, ze Scornicesti. Je nejmladší z jedenácti dětí. Šest z nich ještě žije. S takovým člověk štěstí neudělá).

Do textu se vpečetil život odříznutý od západního světa i důsledky, jaké takové odříznutí mělo pro duchovní život východoevropských zemí za železnou oponou. Banalitu zla a nenápadnou záludnost totalit ve všedním životě popsala teoreticky Hannah Arendtová (Původ totalitarismu I–III, 1996). I ona musela z vlasti uprchnout, jako Židovka utíkala z Německa po převzetí moci nacisty v roce 1933. Literárními prostředky banalitu zla a nenápadnou záludnost totalit ve všedním životě vystihuje neméně intenzivně Müllerová. I s nezbytnou příměsí ironie dějin. Rumunská společnost žije špatným svědomím. Plodila hřbitovy za doby jiného diktátora, za Hitlera. Ovšem špatným svědomím se žije pouze navenek. Ve skutečnosti na Hitlera mnozí tajně vzpomínají jako na svého skutečného Vůdce. Paradoxně tak knihy Müllerové rozbíjely v osmdesátých letech dvacátého století resentimenty „konce doby hájení“ a zdůraznily, že německá vina je nepopiratelná. Zároveň však vnímá i Němce jako oběti. Ironii dějin lze vycítit i z naší, české strany: Ceauşescu si šel vždy vzdorně svou cestou, ačkoliv rovněž patřil k sovětskému bloku, a v roce 1968 odmítl účast Rumunska na okupaci Československa zeměmi Varšavské smlouvy (odsoudil i sovětskou invazi do Afghánistánu v roce 1979). Čímž si vysloužil sympatie celého světa…

… ven ze slepé totalitní uličky, děvenko, ven…

Jenomže i tento diktátor plodí jen hřbitovy. Nikoliv na válečném poli, ale v pokojích studentských kolejí a během výslechů, které vedou nenápadní sadisté jako komisař Pjele. Nikdo z nás neovlivní, komu se narodí. Přesto děti nesou cejchy svých rodičů. Každý by měl odpovídat za činy svého života, ale skutečnost je taková, že odpovídáme za činy životů svých bližních. Müllerová napsala text o banalitě zla, v jehož záhlaví by mohla stát myšlenka Karla Jasperse o metafyzické vině. Existuji, tedy jsem vinen.

Totalitní systém pracuje všude na světě na obdobném základě. Lidé se za sliby krátkodobých výhod vzdají okamžitě toho nejcennějšího, co mají: svobody. Diktátor, většinou člověk s paranoidními, narcistickými a antisociálními poruchami, se tváří jako dobrotivý otec a obklopí se věrnými, které si zaváže. Tito věrní vykonávají špinavou práci, kontrolují každou domácnost. A rozsévají strach. Müllerové text je studií tohoto strachu, který se šíří jako epidemie mezi dětmi i dospělými, napadá přátelství, manželství, pracovní vztahy. Nejzákeřnější je právě tento strach, který se rozvalí v podvědomí. Člověk si ho v sobě nosí jako parazita a předává svému okolí. Lidi v totalitní společnosti charakterizuje jediné: nedůvěra a podezíravost. Neodůvodněně pochybují o věrnosti a důvěryhodnosti bližních. Všechno, i úsměv může být osobním útokem.

Vypravěčka, Edgar, Kurt a Georg se cítí být nadřazeni všem „dělníkům a rolníkům“. I oni přijali rozdělení společnosti podle šablon, cítí se být jako zástupci inteligence nadřazeni ostatním. Jejich bezmoc to neumenší. Müllerová zachycuje zmařené životy a poruchy osobnosti, jaké plodí totalita. Jsou to nejen hraniční stavy šílenství, se kterými se při svém putování městem hrdinka setkává a které jsou varováním i děsivou útěchou, že přece jen existuje svět, který nelze ovlivnit, podplatit, zlomit. Možná je šílenství jediným způsobem, jak přežít.

Zatímco v Cestovním pase lidé o vystěhování usilují, v Srdci bestii se totalitní stát všemi prostředky snaží, aby se „zrádců národa“ sám zbavil. Tedy někoho, kdo chce svobodně myslet a studovat a číst a žít. Nemá to konce. Hrdinové z Rumunska vycestují, přesvědčeni, že je čeká ráj. Ale totalitní systémy mají dlouhá chapadla. Lidé odcházejí s naivní představou, že tam, ve svobodném světě, je člověk lepší (Tam, odkud knihy přicházely, všichni přemýšlejí, mysleli jsme si.). Cena knih, které jsou prostorem svobodného myšlení, rovná se v krizových okamžicích lidstva ceně života. Vracejí respekt ke každému jedinci, který se na této Zemi ocitl, respekt k jeho myšlení, omezením, duši, ať už je svobodná nebo se upsala švestkám či ďáblu. Toto jsou skutečné knihy, ne popsané a ušpiněné stránky, ne konzumní smetí.

V českém kontextu má obdobnou sílu „zkušenostních vět“ kniha Miloslavy Holubové Necestou cestou (1998) nebo Prózy a Listy z vězení (1996) Josefa Palivce. Jsou to knihy-svědci svých autorů, tito autoři se opírají o křesťanskou víru. Kniha Müllerové svědčí o zcela obnaženém člověku a o teroru, který má usměvavou tvář a je obklopený zavařovacími sklenicemi, holiči, schůzemi, sebevraždami, rozkvetlými zahradami, zpustlými parky, všudypřítomným chlemtáním krve. V doslovném i přeneseném smyslu. S knihou Miloslavy Holubové spojuje Müllerovou nejen život v komunistické totalitě, ale i „metafora“ jiného zákeřného nepřítele: rakoviny. Rakovina se stává nemocí, jež je i důsledkem života v nesvobodných systémech, nemocí přetvářky, úzkostí, stresu a strachu. Jako by mysl a duše nevydržely a zbavovaly se těla prolezlého strachem a unaveného věčným bojem s tímto strachem.

Na podzim 2010 jsem byla hostem Mezinárodního literárního festivalu v Berlíně a tisk i festivalové kuloáry propíraly novinku s příchutí skandálu: Oskar Pastior, básník a přítel Müllerové, jenž byl předobrazem hrdiny jejího románu Rozhoupaný dech, spolupracoval v šedesátých letech s rumunskou tajnou policií Securitate. Sama Müllerová byla rozhořčená. Jenomže: jak soudit člověka, který byl společností vyloučen (svobodomyslností, původem, homosexualitou)? Jehož život byl onálepkován? A každá z nálepek znamenala v komunistické diktatuře jisté vězení a ohrožení života. Přitom právě Müllerová v Srdci bestii pitvá systém, kde nejde jen o potlačení svobody, státní teror, ale především o atmosféru nedůvěry, bezmoci a rezignované bezvýchodnosti.

Strach je zákeřný. Lidé se bojí i svobody. Vidím to kolem sebe. Bojí se svobodného jednání, celí sehnutí a ustrašení. Je v jiné podobě, v jiné době totalita například trhu a „tekuté, konzumní společnosti“ jiná? A totalita vnějších nálepek a ustálených myšlenkových klišé? A totalita představ, jak má vypadat správný a šťastný způsob života? Totalita, v níž se spolčí průměrní a jinakost trestají, je drtivá vždy. Dobývání svobody a svobodného, kritického myšlení, je těžké v každé době a nikdy, nikdy nekončí… Zbývá vydobýt to nejlepší ze švestek, ale do pecek nekousat.

Praha, říjen 2011