Povídky Carlose Victorii (1950–2007) jednoznačně patří k tomu nejlepšímu z kubánské prózy posledních dvaceti let. Jeho sbírka Stíny na pláži vychází nyní v češtině (nakladatelství Fra).

Pláž zmíněná v názvu knihy neleží na Kubě, ale na Floridě. Než v roce 1980 Victoria emigroval, podařilo se mu vydat jen jednu povídku, další rukopisy zničila kubánská StB, když ho zatýkala. Patřil totiž mezi máničky, které milovaly bigbít, nesnášely komunisty a snažily se upít k smrti.

Victoriovo jméno bývá tedy spojováno s kubánským literárním exilem a zejména s takzvanou generací Marielu, kam patřil i v Čechách známý Reinaldo Arenas, podle jehož autobiografie natočil Julian Schnabel film Než se setmí. Mariel se jmenuje kubánský přístav, přes který v roce 1980 odplulo z Kuby 125 000 lidí, a je s ním spojen i jeden z nejpovedenějších žertíků Fidela Castra. Když se v dubnu 1980 nabourala skupina Kubánců v Havaně autobusem do zahrady peruánského velvyslanectví a požádala tam o azyl, rozčilený Castro začal křičet, že na ostrově nikoho nedrží a kdo chce odejít, ať jde. Emigrantům v Miami vzkázal, že si mohou v Marielu své příbuzné naložit a odvézt. Narychlo vypravené bárky pak nechal naplnit (kromě příbuzných) narychlo propuštěnými pacienty psychiatrických léčeben a kriminálníky. Lodě s blázny na palubě, bez zásob a často bez profesionální posádky pak bloudily mnoho dní po Mexickém zálivu. Tak dorazil na Floridu i Carlos Victoria.

Jedenáct Victoriových povídek je téměř rovnoměrně rozprostřeno mezi Miami a Kubu. Zatímco Arenas byl autorem až šílených literárních forem a karnevalových metafor, Victoria psal realisticky, jeho povídky jsou subtilní a na hony vzdálené jakékoliv exaltovanosti.

Tak například v povídce Slizoun vypráví o muži se zvláštní obsesí. Za takzvaných „zhasínaček“, kdy úřady z důvodů šetření vypínaly v celých městech v určitou hodinu elektřinu, se pomazal hadím tukem a nahý lezl lidem do bytů. Nikdo nechápal, proč to dělá. Slizoun nekradl, jen děsil, a nešlo ho chytit, protože byl díky tuku z korálovců mimořádně kluzký. U jedněch vzbuzoval sympatie, jiní ho nenáviděli. Jednou vnikl nahý na jakousi stranickou schůzi a agilní soudružce, která se snažila ho lapit, zlomyslně stiskl prs.

Havana je v tomto textu zachycena jako temné, hysterické město. Když zhasnou světla a svítí jen pár bloků obývaných lampasáky a vysokými komunisty, zařve jakýsi muž z balkonu do naprosté tmy: „Ať žije Fidel! Ať žije!“ Není však zřejmé, jestli to křičí nějaký zarputilec, který hájí režim i v momentě, kdy mu po tisící vypne proud, nebo zoufalý ironik.

Tohle je pro Victoriovy texty příznačné: nesoudí, nedávají jednoduchá řešení a nejsou prvoplánově angažované. Hrdiny jeho textů jsou emigranti, kteří v Miami hledají sami sebe, „věřící“ komunisté, kteří prožívají osobní i ideologickou deziluzi, nebo lidé, kteří s velkými dějinami nechtějí mít nic společného, ale dějiny chtějí mít s nimi.

Emigrantské Miami a komunismem postižená Havana vytvářejí v jednotlivých textech zajímavé protipóly. Zatímco v Miami člověk žije anonymně, nikdo se o něj nezajímá, nikdo s ním není ochotný mluvit, na Kubě je to pravý opak. Před slídily se nemáš kam schovat, všude někdo vykřikuje prázdná hesla nebo komentuje na celé kolo banální situace.

Miamskou samotu symbolizuje například povídka Modrý pruh, kde protagonista vypravuje postupně soukromému detektivovi, prostitutce a knězi stejný příběh o tom, že k ránu ona lehká holka ukradla v motelu televizi, kterou pak musel zaplatit. Nikdo z adresátů jeho monologu mu však přímo neodpoví, jen prostitutka mu vzkáže, že je ubožák a magor.

Naopak v povídce Siesta, která se odehrává na Kubě, řeší v podstatě tentýž hrdina jediný problém, a to, kde v poledne po směně nepozorovaně přespat kocovinu z minulého dne.

Nejpropracovanějším textem celé sbírky je pak povídka nazvaná Krčma U slepce, která se odehrává v roce 1980 a bezprostředně souvisí s útěkem přes přístav Mariel. Mánička Julio César Valiente se upíjí v nelegálním lokálu, kde, aniž by to tušil, sedí jeho otec, vysoký důstojník castrovské armády, kterého nikdy nepoznal. Juliova matka mezitím dostane telegram, že pro ně její sestra poslala loď, a proto putuje po provinčním Camagüey, pozoruje zfanatizované skupinky místních občanů, které posílá politická policie na potenciální emigranty, aby na konci „antického dramatu“ nalezla syna máničku i jeho otce komunistu.

Carlos Victoria dosáhl jako spisovatel uznání až v roce 1992, kdy vyšly ve Spojených státech jeho povídky a o rok později román Most ve tmě. I když se sám zdráhá mluvit o svých textech jako o autobiografickém psaní, jisté prolínání fikce a reality připouští. Jeho Stíny na pláži lze číst jako svědectví o životě v komunismu, které může být českým čtenářům velmi blízké, ale i jako skvěle vystavěné povídky, které překračují kontext kubánské exilové literatury.