Knihu Co tvrdí Molero psal Dinis Machado s přestávkami skoro dva roky. Začal s ní až po „Karafiátové revoluci“ z dubna 1974, ač předběžný nástin, základní idea románu existovala, už když vznikaly Machadovy detektivky. Než se odvážil nabídnout text vydavateli, přečetl ho doma kamarádům z neliterární sféry. Reakce byly veskrze povzbudivé, ba přímo nadšené, plné obdivu. V nakladatelství Bertrand se přesto obávali neúspěchu, proto se první vydání (z března 1977) objevilo na tom nejlevnějším papíru za cenu pouhých sto escudů. Ohlas byl okamžitý, nečekaný a mimořádný. Jak u čtenářů, tak u kritiky a spisovatelů samotných. Kniha se stala prvním velkým portugalským porevolučním bestsellerem a patří mezi stěžejní díla portugalské literatury druhé poloviny dvacátého století. Hned v prvním roce se dočkala pěti vydání, doposud se jí prodalo přes sto tisíc výtisků. Výjimečný úspěch román zaznamenal rovněž ve Francii a v Brazílii, kde byl i zdařile převeden, stejně tak jako v Portugalsku, na divadelní prkna a hrán po více jak čtyři roky. Nejen pro svůj dialogický základ se toto dílo k dramatické inscenaci přímo nabízí. Vedle francouzštiny byla kniha přeložena do španělštiny, italštiny, rumunštiny, bulharštiny a němčiny.

Kostrou tohoto vícevrstevnatého románu je rozhovor dvou postav,¹ Austina a Mistera DeLuxe, nad zprávou jejich terénního kolegy z práce Molera o životě jakéhosi chlapce, především o jeho dětství, dospívání, hledání „poslední hranice“ a knize básní Angel Face. Ale kdo jsou ti dva? Američtí detektivové? Pouzí byrokrati v kafkovské mašinerii? Pro koho pracují? Jde o parodii na obávanou portugalskou politickou policii PIDE? Kdo je Molero? A asi především, kdo je vlastně onen tajemný chlapec a proč se o něj tak detailně zajímají? A je tohle všecko vůbec důležité?

Celý rozhovor probíhá v jediném, jakkoli neurčitém časovém úseku v omezeném prostoru místnosti, snad kanceláře. Přičinlivý Austin pravděpodobně svému nadřízenému Misterovi DeLuxe tlumočí biografickou práci Molera. Mluvčím je obvykle Austin, avšak prostřednictvím jeho úst zaznívá Molerovo vyprávění, prostřednictvím Molera zase zaznívají příběhy, svědectví, záznamy, výpovědi, dialogy dalších osob, které s chlapcem přišly tu více, tu méně do styku. Ke slovu se dostává i chlapec samotný. Jednotlivé promluvy jsou zřetězeny, nicméně každá rovina si zachovává a rozvíjí značnou míru nezávislosti. Ne vždy dostatečně soustředěný Mister DeLuxe se zpravidla omezuje na krátké komentáře a poznámky nejrůznějšího zrna, jak ke zprávě, tak k přítomnosti a k vlastnímu životu. Dílu chybí zápletka, vyvrcholení, rozuzlení, rozvržení do kapitol. Většina „vyprávění se děje jako aktuálně pronášená řeč (…). Řeč někde začala a přitom se tak úplně dopředu neví, kde skončí. A není to zákonitost děje a námětu, co se má postarat o její konec, nýbrž pouze její ‚vnitřní‘ život, způsoby jejího seberozněcování.“² Jde o řeč Austina a Mistera DeLuxe; zbytek tvoří velmi redukované pásmo vypravěče, „oka kamery“.

Celý polyfonní román je tedy vystavěn na ústním projevu. Jeho základem, osou, kolem které se všechno točí, se stalo sloveso „dizer“, říci, říkat.³ Více než o chlapci je román o slovech a jejich předávání, prolínání, sdílení a chápání, o slovech, která místy nabývají nečekané svrchovanosti a spíše komplikují skutečnost, než aby ji přibližovala a objasňovala. Co je pravda, jaká je skutečnost? K hledané realitě, původní podstatě, se můžeme dostat leda za pomoci nejrůznějších zprostředkování a zprostředkovatelů, interpretací a interpretátorů. A to kdoví jestli! Obzvláště ke konci knihy dostává vyprávění surrealistický, místy až fantasmagorický nádech…

Různé diskursivní úrovně románu nechávají z bezprostřední blízkosti poznat roztodivné lidské existence. Jednotlivé figurky a lidské typy vynikají a baví svou svérázností i obyčejností. Především rtuťovití představitelé chlapcovy rodné čtvrti, lidové, důvěrně známé a v aktu mluvení plné spontánní hovorovosti. Autor jejich prostřednictvím upřímně pěje skromnou ódu na život, v němž převládá veselí a v jádru bezkonfliktní vidění světa. A tak i například povrchní prožívání druhé světové války, ve které Portugalsko zůstalo v zatuchlém teple neutrality, je líčeno shovívavě a s bodrým humorem. Demaskující pohled vypravěče vždy nalézá porozumění pro vše lidské. I v závažných okamžicích nepřestává Machadův opus magnum být zábavný.

Machadův příležitostný černý humor, ironie a satira nejsou uštěpačné a útočné ani sarkastické a nihilistické nebo zapšklé a bolestínské, jak to běžně známe u jiných současných portugalských prozaiků. V Molerovi pro negativismus, přes všechna traumata, útrapy, ztráty a překážky, není místo. Jde o radost čirou, nezkalenou skeptickým intelektem. Takový byl i Dinis Machado, smířlivý pacifista, bohulibý ateista, obdivovatel Che Guevary a Walta Disneye.

V individualistické době individualit spisovatel Dinis Machado netvoří výjimku. Veze se na vlně avantgardy, avšak do žádné umělecké skupiny ani literárního hnutí nepatří. Je ovlivněn mnohým, ničím však programově a systematicky. Více než jeho kolegové, kteří spíše tíhli k francouzské kultuře, je poznamenán nezřídka komerčnější kinematografií a literaturou z USA. Jak si bystře všiml Eduardo Lourenço, „celá jedna kulturní tradice školních odkazů nebo s původem téměř kodifikovaným už skoro před dvěma staletími se bortí. S Molerem vítězí mluvený projev a představivost, jež jsou spjaty se světem kulturní okrajovosti Západu, s tím, co je zvykem označovat za brakovou literaturu.“⁴

V rozplývavém moři portugalské literatury můžeme vzdáleného Machadova příbuzného zahlédnout v Máriu Zambujalovi (*1936), mimo jiné rovněž sportovním novináři píšícím pro Record, jenž knižně debutoval roku 1980 veleúspěšným románem Kronika hodných lotrů (Crónica dos Bons Malandros), čtivým, podmanivým dílkem, hravým a humorným, kritickým a vážným zároveň, které srdečně a bez patosu vypráví o těžké sudbě zločinných, avšak dobrých výtržníků z okraje lisabonské společnosti a které ve své bibliografii zatím nepřekonal.

V rámci české literatury není románu Dinise Machada úplně vzdálená tvorba Bohumila Hrabala. Jsou si blízcí v důrazu na mluvení, povídání, rozhovor jakožto základní konstitutivní prvek vyprávění, zde ve smyslu celkové organizace textu, v tvořivém přístupu k jazyku a k ustáleným literárním formám, v ústrojném a přirozeném využívání celé výrazové a tematické škály, od těch nejvznešenějších pater něhy, krásy, filozofie a lyriky po epickou všednodennost, drsnost, banalitu a vulgaritu, a ve smyslu pro tragikomičnost a pro pronikavě chápavé postižení grotesknosti lidského života. V neposlední řadě lze některé horlivé postavy a vitální vypravěče Machadovy knihy považovat za zvláštní odrůdu portugalských pábitelů.

Následující díla autor záměrně nepsal v duchu knihy Co tvrdí Molero. Jak sám tvrdil, vždy utíkal před opakováním receptu a raději se smířil s prohrou. A opravdu, jeho pozdější knižně publikované texty větší ohlas nevzbudily, další úspěch už se nedostavil. Řeč Alfreda Marceneira ke Gabrielu Garcíovi Márquezovi (1984, Discurso de Alfredo Marceneiro a Gabriel Garcia Márquez) představuje krátký, dobře napsaný příběh na pár stránek, který svou poetikou může připomínat některé povídky ze souboru Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce či rozvržením situace, osudovostí a atmosférou Kroniku ohlášené smrti kolumbijského vypravěče vyzdviženého v titulu díla.⁵

Téměř poslední útočiště (1989, Reduto quase final) je sbírka dvanácti žánrově obtížně zařaditelných kratších textů autobiografického, lehce nostalgického a rekapitulačního ražení. Nejde v nich ovšem jen o události evokované ve vzpomínkách, ani o prožitek, který způsobují, o snahu překonat čas, jde zároveň o to, zachytit, jak se z nich stává literární téma, jakým způsobem a jakými prostředky se tak děje a jaký to vlastně všechno má smysl, má-li to vůbec nějaký. V konečném důsledku jde tedy rovněž o metatext, v němž se s pokorou skládá střídmá pocta literatuře a psaní. Oživování minulosti a aktivní setrvávání v tvořivé činnosti jsou těmi „téměř posledními útočišti“.

Poslední napsanou a předposlední vydanou, téměř zcela zapomenutou a dočista zapadlou knížkou je drobný výběr autorových novinových a časopiseckých příspěvků Graf prodeje s orchidejí: a další formy uspořádání poznatků: 20 textů od roku 1977 po rok 1993 (1999, Gráfico de vendas com orquídea: e outras formas de arrumação de conhecimentos: 20 textos de 1977 a 1993).

Mnohostranný novinář a činorodý lenoch Dinis Machado byl navyklý psát krátké, čtivé útvary, zpravidla pohotově reagující na konkrétní a aktuální skutečnost rozličného řádu. Románovým bestsellerem Co tvrdí Molero se možná coby velký spisovatel vyčerpal, skloubil v něm veškeré své literární nadání, odtud dílo živé, chytlavé, pestré, vícehlasé a fragmentární; velké-malé dílo, které je sumou a nesmrtelným odkazem smrtelného, malého-velkého autora po smrti, a přece stále živého. Minimálně v Molerovi a v mysli těch, kteří na něj s láskou vzpomínají. Amen.

Poznámky

1. Dle Trávníčkovy typologie dialogů v próze jde o dialog rámcující neboli boccacciovský, v němž „si postavy povídají, reagují na sebe, přičemž po chvíli jedna z nich převezme iniciativu a její vyprávění se posléze stává hlavním příběhem textu; (…) dialog se tak často stává rámcujícím dějem mnoha jiných, dílčích dějů“. Viz Trávníček, Jiří. Příběh je mrtev? (Schizmata a dilemata moderní prózy). Brno: Host, 2003, s. 153. Tento v Molerovi základní druh dialogu příležitostně doprovází a komplikuje dialog kontextotvorný, který „se prosazuje naplno až v próze dvacátého století“, v níž dialog nabývá na významu i na četnosti, a v kterém „děj je utvářen z odpovědí na jednotlivé repliky“ (Trávníček, op. cit., s. 153). Konečně lze v Machadově románu na úrovni postav Austina a Mistera DeLuxe vystopovat i dialog „návratný“ neboli cyklický, „v němž si postavy během rozmlouvání vyměňují své názorové pozice a namnoze i jazyk“ (Trávníček, op. cit., s. 154). ^zpět
2. Trávníček, Jiří , op. cit., s. 159, původně, v nezkrácené podobě o próze Rakušana Thomase Bernharda. ^zpět
3. Čeština by však přílišné užívání tohoto slovesa, jehož přečasté opakování i v portugalském originálu – přes zjevný záměr autora – občas zavání stylistickým škobrtnutím, jen těžko skousla. A tak v překladu dochází na synonyma, slova různě podobná a příbuzná: tvrdit, pravit, pronést, prohodit, prohlásit, povědět, hlesnout, sdělit, mluvit, ale i ptát se či procedit. ^zpět
4. Lourenço, Eduardo. „Contexto cultural e novo texto português“. In O Canto do Signo – Existência e Literatura (1957–1993). Lisboa: Editorial Presença, 1994, s. 281 ^zpět
5. Tím prvním v názvu je legendární portugalský fadista z Lisabonu (1891–1982). ^zpět