Jste přesvědčeni, že sny odhalují potlačené představy a neuvědomované problémy z minulosti, nebo dokonce předpovídají budoucnost? Nebo že žaludeční vředy vznikají prvotně ze stresu? Jestli ani jedno, pak zcela určitě souhlasíte s tím, že kapacita našeho mozku je využívána z deseti procent. Vždyť je to tak zřejmé! Spolu s vámi zastává podobné pohledy mnoho dalších lidí, novinářů a koneckonců i řada renomovaných odborníků z oblasti psychologie minulosti i současnosti. A přesto tato přesvědčení mají jednu vadu: neodpovídají existujícím poznatkům vědecké psychologie.

Psychologie je velmi populární disciplínou současnosti. Bez vyjádření psychologů se neobejdou volby, Vánoce, dovolená, letní čas, povodně, střílení ve školách... A protože každý člověk disponuje psychikou, tak vlastně psychologii rozumí každý. Respektujeme, že současně existuje jakási odborná psychologie, kterou ovládají psychologové. Ovšem ti se zabývají často zcela nezajímavými a nesrozumitelnými věcmi, a když jim položíme jednoduchou, jasnou a jednoznačnou otázku na nějaký problém, tak se vykrucují, že je to příliš složité, nelze jednoznačně odpovědět, že záleží na okolnostech a podobně. Takže když se pak v médiích objeví jednoznačný názor, podpořený čísly, nějakou autoritou, nebo dokonce dílčím výzkumem, který navíc vyhovuje „zdravému rozumu“, tak příliš nepochybujeme a přijímáme ho jako rozšíření vlastního obzoru. Je přece úžasné rozumět druhým lidem, proniknout do jejich mysli, poznat skryté motivy, „přečíst“, co nám i nevědomky sdělují. Hledáme tím pochopitelně i vysvětlení vlastního chování a jednání. Žádný člověk nemůže být renesanční odborník na všechno. Takže vděčně přijímáme „jednoduché poznatky“, někdy je doplníme větou, že „to nemuseli zkoumat, protože je to zcela zřejmé“. Ani si nevyčítáme nedostatek kritického posuzování těchto poznatků – pro jednoho člověka je to totiž u všech oblastí lidského poznání fyzicky nemožné.

Publikace nám nabízí argumenty k popření 50 poměrně běžných mýtů, nebo alespoň podněty k jejich kritickému přezkoumání. Vedle toho jsou uvedeny další desítky mýtů, které autoři vyvracejí jen velmi stručným protitvrzením. Autoři rozhodně netvrdí, že všechny názory, se kterými polemizují, jsou zcela špatné, nesmyslné, nevědecké, nepravdivé, že vůbec neodpovídají skutečnosti. Problém tkví v tom, že to, co různá média a rozmanití „odborníci“ vydávají za jediný správný a úplný výklad, zachycuje jedno, pět procent skutečnosti a někdy ani to ne. 54 stran seznamu odborné literatury signalizuje, že si autoři podklady k boření mýtů necucali z prstů. Oblasti, které představují předmět mého hlubšího odborného zájmu, jasně ukazují, že se při zpracování nespokojili se sekundární literaturou, ale odkazují na primární a současně dostatečně nové a relevantní zdroje. Ani autoři nemohou být špičkoví odborníci na všechny oblasti, někde se mi nezdála zcela argumentace, ale případná polemika by asi autorům příliš nevadila. Kritické a menším dílem třeba i polemické posouzení vlastního textu by jistě akceptovali.

Pokud si však někdo myslí, že jedni psychologové říkají to a druzí pravý opak, a tak vlastně stejně nikdo neví, jak je to ve skutečnosti, pak snad ať raději knihu ani neotvírá. Plně souhlasím s Einsteinem, který měl pronést: „Všechna věda poměřená s realitou je primitivní a dětinská, přesto je to ta nejcennější věc, kterou máme“ (str. 275). Současná psychologie nepřináší bombastické „objevy“, nevytváří velké teorie srovnatelné s těmi z počátků samostatného oboru psychologie. Ovšem mnohem víc respektuje základní požadavky nespekulativního přístupu věd, mezi které patří (Stanovich). A k tomuto způsobu poznání opravdu patří, že vymyslet si můžeme cokoli a nic není zakázáno, ale dříve nebo později bychom měli představy empiricky ověřit, přinést pro ně standardní důkazy. Když se to opakovaně a dlouhodobě nedaří, pak takovou představu z vědy odsouváme. Ovšem v běžném životě přežívá další desetiletí, jako by se nechumelilo. Jeden příklad za všechny. Frenologie je názor, podle kterého tvar lebky a její různé výčnělky a prolákliny souvisejí s osobnostními vlastnostmi (např. vysoké čelo = vysoká inteligence). V době svého vzniku v první polovině 19. století se jednalo o velmi přijatelnou myšlenku. Ovšem dodneška se nepodařilo prokázat, že tomu tak opravdu je, takže vědecká psychologie se frenologií nezabývá.

Význam tištěného slova nepřeceňuji, ale věřím, že publikace podpoří názor, že psychika je nesmírně složitá a že se vzpírá příliš velkým zjednodušením. Argumentaci autorů a jejich výzkumné doklady nemusíme přijmout se vším všudy, ale měli bychom vědět, že existují. Dokonce zhusta vůbec neodporují „zdravému rozumu“, jak se autoři snaží ukázat. Jen záleží, jak váš zdravý rozum přemýšlí, s jakými informacemi a zkušenostmi pracuje.

Nebudu se pouštět do analýzy převodu psychologické terminologie, jen mám poznámku pro méně znalé. V knize uváděný Vygocký nebyl v psychologii nikdo, naproti tomu Vygotskij (i Vygotský) byl i dnes na celém světě respektovaný sovětský psycholog.

Knižní klub podle mého obvykle nevydává zcela seriózní odbornou literaturu v oblasti psychologie. Ale tahle publikace je trefa do černého – je čtivá, srozumitelná a jednoznačně splňuje přísná odborná kritéria.