Jiřina Šiklová (1935) je bezesporu slavnou a uznávanou osobností: je držitelkou řady vynamenání (mimo jiné získala roku 1995 ocenění Žena Evropy za svůj přínos integraci Evropy), Pavlem Kosatíkem byla zařazena do knihy Česká inteligence mezi několik málo (dosud žijících) nejvlivnějších českých intelektuálů a podle Petra Pitharta se na jejím životním příběhu ukazuje, že „skutečně mravně silné osobnosti se prosadí v každé době; nevymlouvají se na poměry: jsou totiž silnější než ony“.

S životem této neobyčejné ženy se čeští posluchači a diváci už dříve mohli seznámit při poslechu jejích vzpomínek na stanici Českého rozhlasu Vltava nebo v pořadu České televize 13. komnata, a ovšem i v Kosatíkově knize, v níž si ovšem autor stěžoval, jak málo se toho ví o její záslužné činnosti při tajném odesílání rukopisů zakázaných autorů v 70. a 80. letech. Právě nyní ovšem vychází rozsáhlý knižní životopisný rozhovor Bez ohlávky, který s životem přední socioložky a průkopnice gender studies seznamuje dosti podrobně, a mnohé z jejího života se tak ukazuje v trochu odlišném světle.

Šiklová v knize líčí své dětství v rodině lékaře a sociálního demokrata (v níž ovšem nechyběla služka, takže maminka měla čas „na úplné blbosti“ jako probírání košil ve skříni, zdali u některé náhodou nechybí knoflíček), svůj vstup do KSČ (zdůrazňuje, že sice byla členka KSČ, ale „ne komunistka“), roli při Pražském jaru, politickou perzekuci, kurýrní práci (podle V. Prečana „velkodopravní zázrak“), roční vězení (hned první den na cele prý zbila jednu agresivní spoluvězeňkyni, čímž si získala respekt) i porevoluční aktivity (knihovna a katedra gender studies, katedra sociální práce, kandidatura za Stranu zelených). Hojně se přitom věnuje svým kontaktům se západními feministkami („kozy ze Západu“), které vnímaly své české kolegyně jako příliš pravicové, a proto českým feministkám ty západní „nepodaly za bolševika ani prst“¹ a i dnes se lehce nechají oklamat čínskou propagandou. Stranou nezůstává ani autorčino vlastní ženství a, řekněme, vnější projevy jeho intimního prožívání.

Šiklová především vypráví velmi podrobně historii svého manželství, jež po více než třiceti letech skončilo rozvodem: její manžel prý „po světě potřeboval demonstrovat svoji nezávislost“, proto „balil baby“; občas se „s nějakou vyspal a pak o tom vyprávěl“. Žárlil prý na myšlenky, které dostávala odjinud než od něho. Jak se Šiklová věcně a nesentimentálně svěřuje, nebrala to tragicky, dokonce jí to nevadilo: „zahejbala jsem mu zase duševně; v posteli to bylo výborné a na to ostatní jsem měla částečně i jiné lidi“. Mezi těmito „jinými lidmi“ je třeba zmínit Milana Machovce, s nímž probírala četná intelektuální témata (a se kterým se prý dostala na samotný práh i sexuální nevěry, jíž se ale filozof na poslední chvíli zalekl). V tomto erotickém kontextu se v textu objevuje i básník, prozaik a hudebník John Reeves nebo (v drobné zmínce) sociolog Miloslav Petrusek. Šiklová referuje i o řadě dalších slavných osobností, a to v neobvyklých souvislostech a s neotřelými charakteristikami: Emanuel Rádl byl „nasranej dědek, co každého provokoval, ale šel si za svým“, Milan Kundera je, „jako když neposolíš avokádo, maže se to kolem huby, nemá to žádnou chuť a ještě ti to může ublížit, jak je to mastný“; Pavel Kohout je „těžký exhibicionista, který musí být všude“; pobaveně autorka popisuje experimentování s LSD nejen svoje, ale i Petra Pitharta, který si prý během intoxikace cpal do úst velký kus chleba, který mu musela vyndat. Abych ale z recenzované publikace neudělal sbírku drbů, spěchám dodat, že práci Petruska a hlavně svého disidentského spolupracovníka Pitharta (jaksi recipročně) autorka velmi oceňuje a chválí, a také třeba na Danielu Fischerovou vzpomíná Šiklová v knize s velkou úctou, protože horoskop, který jí ještě za normalizace vytvořila, se údajně vyplnil téměř dokonale.

Své současníky se ostatně Šiklová nesnaží soudit: zdůrazňuje, že až příliš snadno si dnes mohou hrát na mravokárce ti, kteří kvůli svému třídnímu původu či ideovému směřování prostě neměli příležitost čelit pokušení kolaborace s komunistickou mocí (můžeme doplnit, že když se pokušení kolaborace s pravicovou diktaturou museli vypořádat katolíci po Mnichovu 1938, někteří příliš neobstáli…); P. Kohouta se zastává s tím, že svoje komunistické angažmá, při kterém osobně nikomu neublížil, později odčinil; vzpomíná i na některé slušné bachařky, a upozorňuje především na mnohé příslušníky „šedé zóny“, kteří se snažili disidentům četnými způsoby pomáhat. Pithart uvádí, že tento pojem Šiklové po roce 1989 „uzmut“ a dnes je zneužíván jako denunciace lidí údajně příliš konformních, a to v rozporu s jejími původními intencemi, vždyť „člověk nemusel být něčeho signatářem, aby mohl mít vztyčenou hlavu“. Šiklová přitom osvědčuje svoji potřebu „vidět všechno z obou stran, v dialogu, v kontextu“, a projevuje se přitom i to, co několikrát opakuje, totiž že nikdy není a nebyla schopná zcela splynout s nějakým proudem či hnutím, z čehož vyplývají i jisté paradoxy v jejích postojích: dokáže si například připustit, že tím, že svojí protistátní činností, kdy „vlastně dělala řadu věcí, které nebyly blbé“, de facto komunistickému režimu napomáhala, podobně jako Marx označoval charitu za něco, co prodlužuje existenci kapitalismu (tyto myšlenky rozvedla v obhajobě, již sepisovala na Ruzyni roku 1981 a kterou kniha přetiskuje). Kandidovala za Zelené, ovšem otevřeně podporovala výstavbu amerického radaru; je sice průkopnicí feminismu u nás, ale západní feministky, jak už jsme viděli, silně kritizuje (ženy v ČR podle jednoho jejího článku zastávají v rodině významné místo, a tím, že západní feministiky prohlašují, že rodina není tak důležitá, Češkám „aureolu mučednictví vlastně berou“). A i když se dnes Šiklová označuje za „bezkonfesijní křesťanku“, pak jde (mírně řečeno) o víru velmi nekonvenční, protože když přijde do kostela, tak se nekaje za hříchy, nýbrž prý „Pánubohu vždy slíbí, že bude i nadále taková, jaká je“, v posmrtný život nevěří a ve svém konkrétním případě se přimlouvá za eutanazii. Nad svou smrtí se ovšem nijak nerozněžňuje, s ironií a racionálním odstupem naopak předvídá: „až jednou umřu a budu ležet na katafalku, tak si budu říkat: Ať už ty svíčky zhasnou, vždyť je to škoda“.

Spíše než smrti se kniha ovšem více týká, jak už bylo naznačeno, lásky, či spíše sexu: i k svatému přijímání prý přestala chodit poté, co jí kněz u zpovědi řekl: „Sestro, chtěl bych se s tebou setkat.“ Pochopila to tak, že se s ní chce setkat „jako s ženou“, ale on toužil setkat se s ní zřejmě „v nebi“, o kteroužto možnost kvůli jejím hříchům vyjádřil svoje obavy. Spoluvězeňkyním-prostitukám, které dle jejího zjištění nemají žádnou sexuální fantazii, prý psala milostné dopisy (o tom, „co všechno se dá udělat“), které ve vězení prý kolují dosud. A sex byl zapleten i do její konspirace. Měla prý „fintu“: v jednu hodinu v noci chodila přebírat tajné materiály, předtím si s manželem „s chutí zasouložila“, počkala, až usne, a až pak se tajně vytratila z domu… Poutavě v tomto ohledu Šiklová popisuje i atmosféru na západních univerzitách roku 1968, kde prý tehdy platilo, že kdo tehdy „spal dvakrát s tou stejnou kolegyní, už patřil k establishmentu“. Ne že by jí sama zcela podlehla, ale asi i díky tomuto myšlenkovému klimatu, které ji nemohlo nepoznamenat, i na základě zkušeností ze svého nekonvenčního manželství Šiklová říká na adresu své dcery, že na její gusto má „až příliš spořádané, ba až nudné manželství“. Když necháme stranou to, že tu jde především o záležitost matky a dcery (a trochu se divím, proč jsou takové „vnitrorodinné“ poznámky do knihy vůbec vloženy), někteří čtenáři se můžou cítit pohoršeni tím, že snad každý, kdo nesleduje podobný uvolněný partnerský model jako autorka, žije nudně. To už by ovšem bylo moje domýšlení něčeho, co v textu napsáno není, a tyto svoje názory autorka zase tak příliš nevnucuje (možná s výjimkou dcery…).

Z citovaných úryvků je patrné, že si Šiklová rozhodně nebere servítky, pro jadrný výraz nejde nikdy daleko, a to nejen při charakterizaci ostatních, ale i sebe sama (v souvislosti s tím, že problémy prý chodí kolem ní a ona „do nich vleze“, cituje například výrok své babičky: „ty musíš bejt v každým hovně kvedlačkou“). Pokud je vulgarismus užit na správném místě, má jistě svoji důležitou a často nezastupitelnou funkci, přesto si ale dovolím podotknout, že výrazy „blbec“ a „blbnout“ Šiklová využívá či spíš nadužívá tak často a v tolika různých kontextech, že trochu ztrácejí obsah. Knize jako celku ovšem intelektuální obsah jistě nechybí, autorka se dokonce v jistém smyslu označuje za „elitářku“: jasně deklaruje, s kým je ochotná komunikovat, a nijak neskrývá, že to není zdaleka každý. Už jako matka dvou dětí prý nechtěla chodit na procházky s kočárkem, aby se „nemusela bavit s ostatními matkami“. A jinde nacházíme: „Když si s někým nemám co říct, tak proč bych se s ním bavila. Asi jsem elitář, ale proč bych se měla ucházet o přízeň někoho, o kom si myslím, že je pitomý? Takový člověk mě ani nemůže urazit." V písemném styku se ale zřejmě velmi snaží ani ty „pitomé“ neurážet, takže když ji někdo naštve svým elektronickým dotazem, kterých jí denně chodí desítky, napíše mu prý: „Váš názor je zajímavý. Obohatil jste mě. Děkuji.“

Kniha Bez ohlávky. Rozhovory každopádně (v negativním smyslu) elitářská není, přináší obraz ženy, která toho pro českou společnost vykonala opravdu hodně, prožívajíc přitom naplno svůj osud, a to po stránce duševní i tělesné, a to, že obojí až „nežensky“ odděluje, je možná jen můj mužský předsudek.
 

1. http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/z-eny-u-nas-maji-slusnou-pozici ^zpět