Na smrt si chtě nechtě názor udělá každý – ať už filozofický, odmítavý, pragmatický nebo čistě teoretický. Lišíme se svým přístupem k životu po životě, legalizaci eutanázie, plánování vlastního pohřbu a postojem k řadě dalších společensky živých otázek spojených s umíráním. Rozdílný je i samotný způsob odpovídání, jenž někdy o dotyčném prozrazuje daleko víc než to, co říká. Rozhovory v knize, jež původně měla být dvakrát kratší, dokazují, že mít pro smrt uděláno neznamená ji vytěsnit, ale naopak v sobě najít sílu o smrti komplexně uvažovat a odvahu své úvahy sdílet.

Ostřílení redaktoři Lucie Vopálenská a Michal Plzák se ze smrti nebáli udělat nejen téma knihy, ale hlavně předmět rozhovoru, ve kterém se osobností, „kteří mají ke smrti co říci, či snad mají k ní nějak blíž než my“, ptali na osobní i profesní zkušenosti s tímto fenoménem a na to, jak tyto zážitky ovlivnily jejich postoj k otázkám, které ve společnosti již po staletí zůstávají nezodpovězené. Jak autoři avizují v předmluvě, cílem knihy není tajemství smrti jednou pro vždy prolomit, rozluštit její medicínskou či duchovní podstatu ani představit sociologicky reprezentativní vzorek názorů na toto téma. Stačí o smrti prostě hovořit a ukázat, že „přemýšlet a mluvit s blízkými o posledních věcech nemusí být nic zapovězeného“. Smrt je v rozhovorech hlavním, ne však ústředním tématem, což se projevuje zejména na způsobu kladení otázek – autoři se na smrt neptají jako na izolovaný fenomén, ale spíš ji vnímají jako součást života, jeho přirozené vyústění, k němuž každý postupně spěje a tvoří si o něm představu. Dá se tedy říct, že zrovna tak jako o smrti jsou rozhovory i o životě, jehož hodnotu do velké míry utvářejí právě zkušeností se smrtí.

I když autoři předesílají, že výběr respondentů nemusí být sociologicky reprezentativní, je nutné ocenit pestrost zpovídaných osobností, které by se daly rozdělit na tři hlavní skupiny podle toho, zda o smrti uvažují převážně teoreticky, jsou s ní konfrontování ve své profesi, anebo se jejich životní náplň na smrti přímo zakládá. V knize promluvili duchovní, lékaři, umělci, filozofové, nechyběl ani veterán z Afghánistánu, hrobník žijící v hrobce, notářka či ředitel pohřebního ústavu a mnozí další. Přestože se charakter otázek proměňuje podle spádu rozhovoru a celkového profilu zpovídaného, některá témata se opakují – patří k nim postoj k Palachově sebevraždě, vnímání smrti během covidové pandemie nebo prodlužování života na úkor jeho kvality. Kniha tak nabízí nejen plejádu nejrůznějších perspektiv, ale taktéž srovnání odlišných postojů k tématům, v jejichž případě by naprostá názorová shoda mohla být kontraproduktivní až nebezpečná. Rozhovory lze tedy vnímat také jako důkaz toho, že u některých otázek může být právě debata důležitější než hledání té „správné“ odpovědi. Jednotlivé názory lze vnímat i jako inspiraci k hlubšímu uvažování nad problémy, ke kterým většinu z nás přivede až bezprostřední zkušenost. Rozmanitost lehce narušuje pouze to, že všichni přispěvatelé se nacházejí ve druhé polovině svého života. Je sice nasnadě, že věková zkušenost se k tomuto tématu přímo nabízí, ještě širší rozměr by ale knize mohlo dodat zahrnutí několika mladých osobností, protože zralý názor na konec života nemusí být podmíněn počtem odžitých let.

Ačkoliv je téma smrti ve společnosti reflektováno odnepaměti, v posledních letech se dostáváme do poněkud paradoxní situace, kde na jedné straně stojí progresivní medicína se schopností smrt maximálně oddálit, a na druhé straně zcela nová hrozba covidové pandemie spolu s přetrvávajícími válečnými konflikty. V této době se o smrti na odborné úrovni začalo publikovat ještě víc než obvykle, chyběl však rozhovor, jehož se nyní v roli tichého, ale o to vnímavějšího posluchače můžeme hned 26krát zúčastnit v knize, která byla doslova „pro smrt udělána“.