Tom Egeland (nar. 1959 v Oslu) působil téměř třicet let jako novinář mj. v hlavním norském deníku Aftenposten a také ve zpravodajské redakci norského televizního kanálu TV2. Souběžně psal a vydával řadu knih. Literární debut si odbyl v roce 1988 kingovsky laděným temným románem Stien mot fortiden (později vydán znovu pod exkluzivnějším názvem Ragnarok). Až v roce 2006 opustil svoji žurnalistickou profesi a stal se spisovatelem na plný úvazek. Populárních témat (vikingové, historie, teologie) a přitažlivých žánrových charakteristik (krimi, dobrodružství, napětí) se ve své bibliografii pevně drží už od svého debutu. K tomuto zaměření na populární četbu má rodinné dispozice, jeho dědeček Jon Flatabø byl v Norsku na přelomu století poměrně známý průkopník zábavného čtení.

Spojením novinářské profese a detektivního žánru může Egeland připomínat jiného severského autora, svého švédského vrstevníka Stiega Larssona (1954–2004), jehož trilogie Milénium se stala světovým bestsellerem. I Egeland se nejvíce proslavil svojí trilogií s výrazným hlavním hrdinou – neduživým archeologem Bjørnem Beltø, albínem se špatným zrakem, sarkastickým humorem a slabostí pro starší udržované dámy. První román z této volné série Konec kruhu (Sirkelens ende, 2001, česky 2007) přinesl Egelandovi konečně výrazný průlom ve čtenářské popularitě. Námětem románu je objev zlaté schránky s dva tisíce let starým spisem, který vrhá nové světlo na celé křesťanství. Záhady kolem křesťanských dogmat, záliba v konspiračních teoriích spřádaných ve Vatikánu a další motivy podivuhodným způsobem odkazují k jinému světovému bestselleru – k Da Vinciho kódu (2003) Dana Browna. Sám Egeland v doslovu k druhému vydání Konce kruhu píše: „Jsem rád, že jsem svou knihu napsal jako první. Jinak bych byl určitě nařčen z plagiátorství.“ Podobnost obou titulů je skutečně nápadná a objevily se dokonce názory, že Brown z Konce kruhu čerpal, což ovšem není pravděpodobné vzhledem k tomu, že neumí norsky a román v té době ještě nebyl přeložený do angličtiny.

Následovaly další knihy, parapsychologický román Åndebrettet (Ouija Board, 2004) a ryzí thriller s teroristickou zápletkou Ulvenatten (Noc vlka, 2005), podle kterého byl natočen stejnojmenný film. V roce 2007 se na scénu vrací tvrdohlavý albín Bjørn Beltø v románu Strážci úmluvy (Paktens voktere, 2007, česky 2009). Opět se jedná o napínavý román par excellence s ingrediencemi, jako jsou ukradené mumie faraonů, odvážní vikingové, staré rukopisy, biblická poselství, krvežízniví muskulární Arabové a pohádkově bohatí šejkové. Na někoho je to možná příliš, ale v rámci žánru jde o perfektně vystavěný napínavý celek na pomezí fikce a skutečnosti. Za Egelandovou dobrodružnou sérií je totiž cítit důkladné studium pramenů a mnohé konzultace s odborníky. Žádná z jeho fantastických konspiračních teorií proto „nešustí papírem", ale spíš zdravě provokuje.

Třetím dílem cyklu je Luciferovo evangelium (Lucifers evangelium 2009, česky vyjde 2011). Za tento román získal Egeland Rivertonovu cenu pro nejlepší detektivní a dobrodružný literární počin roku, kterou uděluje Klub Riverton spolu se sdruženími norských nakladatelů a knihkupců. Tuto cenu získal např. i Jo Nesbø, autor detektivek těšících se popularitě už i u nás, a to za román Netopýří muž (Flaggermusmannen 1997, česky 2005).

Tom Egeland se snaží překročit úzké žánrové hranice – kromě osmi dobrodružných románů napsal i knihu pro děti, Piken i speilet (Dívka v zrcadle, 2007), a svým nejnovějším titulem, rodinnou ságou Fedrenes løgner (Lži otců, 2010), aspiruje na přijetí do VIP salónku autorů „vážné“ literatury.

Více informací na autorových osobních internetových stránkách v norštině a v angličtině: http://www.tomegeland.com/