Trauma o pejskovi

Při čištění zubů jsem řekla manželovi:
bojím se, jestli poznám, že jsem umřela.
Je smrt jako snít sny jakoby ne vlastní
nebo spíš připomíná dvě stě tisíc
černých perliček, které se za námi točí
do odpadu. Keep dying, řekl muž,
zjistíš to. Pluj, světlá plachetničko,
dopověděla jsem pro sebe, nemysli teď
na děravé oko, kterým tě pozorují,
aby tě potopili. Ale přiznám, vyděsil mě
ten souboj pejska s tramvají,
když muž řekl: nedívej se a za lístkem dlaně
se pejsek zvedl, byl tak velký
a zval nás všechny do svého
rozpáraného břicha, ve kterém už čekal kněz,
nahé stromy a město postavené z písku.

[Pamatujete si na náš poslední prázdninový večer?]

Pamatujete si na náš poslední prázdninový večer?
Spadla jsem tehdy do studny a i když jsem křičela,
sebrali jste košík, víno a kostkovaný ubrus,
nasedli jste všichni do auta a padla noc.

Plula jsem na stéblu strachu, že usnu
a utonu, a pak vodní pavouci
a brouci na zdech, cupitající jako Japonky
z porcelánu, kteří se míjí a nezastavují, najednou uvidí, že jsem bývala člověk
a utonula jsem.

Svítání nepřišlo. Zimu strávím pod ledem,
najdete mě až na jaře, řeknete, že jsem se změnila,
že mám v očích výraz, který tam dříve nebyl.

Zebra

Proč to mýt, když se to zase hned ušpiní,
říká déšť. Bůh dal, ale proč, Bůh vzal, ale z jakého důvodu?
Ženy ještě plakat nepřestaly, ale už se musíme začít ptát.

Nepoznat nikoho z těch skvělých lidí,
neprožít s nimi ta odpoledne, neuslyšet nikdy ta slova,
stát tam, kde jsme tehdy stáli, jestli zrovna pršelo,
stát v dešti – jen abys neumřel.
A to je přesně to, o co člověk nemá prosit