Kniha Kristiny Carlson vyšla ve Finsku roku 2009, což byl rok, kdy se slavilo 200. výročí narození Charlese Darwina a kdy uplynulo 150 let od vydání knihy O původu druhů (The Origin of Species, 1859). Autorka sama sice přímou spojitost mezi vznikem knihy a Darwinovým výročím nepotvrdila, přesto jde o zajímavý úkaz.

To, že Darwinovy teorie dodnes vyvolávají polemiky ve vědeckých oblastech – od geologie a botaniky přes antropologii až k lingvistice –, není nic, na co bychom nebyli zvyklí. Že byly a jsou Darwinovy myšlenky inspirační studnou mnohých anglo-amerických spisovatelů, také není nic podivuhodného. A kdyby u románu pojmenovaného Zahradník pana Darwina nebyl uveden autor, možná by mnozí usoudili, že vyšel třeba právě v Británii. Už jen kvůli té tradici, že ano. Ovšem ve Finsku má darwinismus literární tradici také. Ta sahá k samotnému průniku Darwinových teorií do Finska, kdy významnou propagátorkou darwinismu v kulturních kruzích i ve své beletristické tvorbě byla spisovatelka a novinářka Minna Canth. Právě ona je autorkou románu Hanna z roku 1886, který jako první finské literární dílo bezprostředně zmiňuje Darwinovo jméno a vyjadřuje se k evoluční teorii. Nyní je to opět žena, která osobu Darwina takto otevřeně a přímo v titulu jmenuje.

Kristina Carlson (nar. 1949, Helsinky) má na svém kontě tři romány, jednu sérii knížek pro mládež a nespočet článků, které vyprodukovala během svého dlouhaletého působení v prestižním finském časopisu Suomen Kuvalehti. O deset let dříve vydaný román Na konec světa (Maan ääreen, 1999) získal významnou finskou literární cenu Finlandia. Za Zahradníka pana Darwina (Herra Darwinin puutarhuri, 2009) obdržela autorka v loňském roce Státní cenu za literaturu.

V českých spisovatelských řadách Darwinovo výročí nevyprovokovalo, pokud je mi známo, žádné výrazné reakce. Z dřívější doby je nasnadě kniha Petra Síse Strom života (2003); evolucionistické myšlenky by se daly najít v knihách Stanislava Komárka, ať už jde o jeho eseje či romány; na hranici vědy a estetiky pak stojí kniha Karla Stibrala Darwin a estetika (2006); svébytným počinem je také Zamrzlá evoluce (2006) Jaroslava Flégra, která získala Magnesii Literu za literaturu faktu (přestože její styl je natolik čtenářsky přístupný, že by se patřilo ji řadit spíše do škatulky populárně-vědecké). To už jsem ale pozvolna došla k odborné řadě nakladatelství Academia, kterýmžto směrem se dále ubírat nehodlám.

Už jen kvůli tomu, že u nás obdobné dílo, které by souviselo s Darwinem, chybí, může být Zahradník pana Darwina pro českého čtenáře lákavým. Při současném nakladatelském boomu se mnohdy stane, že se za chytlavým názvem, který těží například ze zvučného jména, skrývá nudná a nekvalitní slátanina. U některých čtenářů pak takové tituly apriori budí nedůvěru. Netřeba se obávat: to není ani trochu případ této knihy. Pravdou sice je, že čtenáři naservíruje postupně několik chodů s překvapením, ta jsou však nakonec vesměs pozitivní. Například velmi záhy přijde vniveč očekávání, že by snad Darwin sám v knize vystupoval jako jedna z postav. Darwin stojí jen jako stín v pozadí a ve vzduchu pouze poletují jeho evoluční ideje a občas to zabouří, když se srazí s těmi křesťanskými.

O další překvapení se postará forma. Jeden by věřil, že jsme po všech těch postmoderních excesech připraveni již na všechno – omyl! Carlsonové text roste jako zelenina na zahrádkách obyvatel anglické vesničky Downe, kam je děj situován. Tuhle je ho na jedné stránce vměstnáno, co to jen jde, jinde je vyrovnaný do přesně vyměřených řádků, případně naroubovaný na kolíky. Formálně se tak kniha blíží básni v próze. Carlson vypustila gramatickou interpunkci a používá intuitivního a významového dělení. I když zprvu absence interpunkce v některých obligátních případech zaskočí, postupně se na to dá zvyknout, a dokonce to pomáhá odpoutat se od formy a soustředit se více na to, co je vypovězeno.

Pokud by někdo soudě podle názvu čekal hned v úvodu vědecké či filozofické úvahy, bude zaskočen kavčím pokřikem: „šedivé ráno! šedivý den! šedivá ves! šediví lidé! / muž se šourá! jako pes! velký pes! ztěžklé tlapy! dlouhý čenich! / žena sype zrní! slepicím! puta, puta, puta! na pekáč půjdou! / kau-kau! kau-kau!“ Carlson hraje na strunu zvukomalebnosti od samého počátku. Onomatopoická slova tvoří významnou část textu, což jistě nijak neusnadnilo práci překladateli. Na každé stránce cosi šustí, škrábe, šramotí, křupe a chřupe, na jedné dokonce hučí řinčí mručí ryčí hlučí syčí, vše najednou. Podobně důležité jako zvuky jsou všerůzné vůně a pachy, které naplňují místní topoi symbolickým významem („KOSTELNÍK OTEVŘE dveře kostela, zevnitř se dere pach, pšouky po fazolích, závany zkažených zubů, čpavost kůže a vlasů a mokrého vlněného šatstva, chudoba do níž se vylouhovala aromata mastku, škrobu a kolínské zámožných lidí, pach bohoslužby se rozpouští v dešti, // U stěny skleníku a vedle zdi se tetelí teplý vzduch a voní kompostem, kopřivami, hnojem, vodou která pod povlakem zeleného slizu stojí v dřevěném sudu“).

Nevšedním narativním rysem, který někde osvěží, jinde četbu lehce zkomplikuje, je mnohohlasnost vypravěčů. Ti se střídají bez varování: „FARNÍCI sedí v kostelních lavicích a kavky křičí ve zvonici. Páchneme jako mokrý pes, déšť nás zmáčel a je chladno ale píseň zahřívá.“ Někdy je přepnutí mluvčího anebo změna fokusu na jinou postavu signalizována prvním slovem odstavce či kapitoly, jindy je přímo pronominalizována zájmeny „já“ či „my“.

Překlad není nikdy jako předloha, někdy ale může být dokonce lepší. Nechci tvrdit, že český překlad je lepší než finský originál, nicméně myslím, že správným výběrem slov a stylové roviny přispěla čeština k novým rozměrům a nuancím knihy. Je to nepopiratelně z velké části zásluha překladatele, protože slova zvolil tak příhodným způsobem, je to ale i zásluha naší barvité, stylově i významově bohatě vrstvené mateřštiny, která překladateli umožňuje tuto pestrost volby.

Nakonec je ale jedno, v jakém jazyce se tato kniha čte, pokud je to důležité zachováno. A ano, v českém překladu jsou Carlsonové výjevy stejně působivé jako v originále („Vzduch voní hlínou, tlejícím listím a kouřem. Tlaková níže válí dým z domovních komínů po střeše. // Kapky deště padají, každá kapka nese hlahol zvonů a ozvěna se vsakuje do země. // Thomas zavře oči, v kostele káže pastor a ona slova jsou dobře propečenou slípkou která je prostřena na duchovní stůl a do níž se farníci zakusují“).

O největší překvapení se kniha postará po přečtení, když ji zavřete, potěžkáte a udivíte, kolik je toho na těch nemnoho stranách ukryto. Když ji otevřete znovu a začtete se, objevíte nové vrstvy, nové způsoby čtení tohoto nezvykle vystavěného textu. K podobnému závěru dochází i Vladimír Piskoř v doslovu knihy, který považuje Zahradníka pana Darwina za dílo „nápaditě interaktivní“ a „čtenářsky novátorské“.

Z této útlounké knížky jakoby promlouvala stará moudrost, kterou není s to napoprvé všechnu vstřebat. Carlson cituje Huma a Bacona a já si troufám tvrdit, že její aforistické citáty by si s nimi nezadaly. Téměř z každé stránky lze vypíchnout nadčasové motto: „Obvykle se drb prožene vsí tak rychle že z tváře hnedle ční zadnice. // Poznání není klobouk, který si můžeš nasadit a sundat. Když vím co vím, tak napořád. // Chorobou doby není nadmíra myšlení, ale to, že se myslí příliš málo. // Jazyk je takový červený koberec a je třeba hlídat co se po něm souká ven.“

Kniha Zahradník pana Darwina je nevšední kontemplací nad odvěkým sporem vědy a církve, kritikou manipulátorství a předsudků i citlivou introspektivou do duše trpících. To vše spolu s originálním formálním zpracováním tvoří celek, do nějž stojí za to se pohroužit.