Román Zahradník pana Darwina se na malém prostoru a neobvyklou formou pouští do hledání vztahu mezi vědou a vírou, přijetím a odsouzením, pochopením a nepochopením. Ale o Darwina v ní tak úplně nejde.

Finská spisovatelka Kristina Carlson (nar. 1949) má za sebou studia literární vědy, dlouholetou redaktorskou praxi v prestižních časopisech a kromě básnické prvotiny a desítky knih pro mládež zatím dva romány. První, Na konec světa, vyšel v roce 1999 a vysloužil si literární cenu Finlandia. Druhý, Zahradník pana Darwina (2009), který právě vyšel v českém překladu, byl nominován na Cenu Severské rady a ve Finsku za něj autorka získala státní cenu za literaturu. Přes desetiletou pauzu spojuje oba romány jak popisovaná doba, tak i z hlediska Finska vzdálené prostředí, v němž se odehrávají. Zatímco oním „koncem světa“ je daleké sibiřské město Nachodka, působištěm hlavního hrdiny druhého románu je kentská ves Downe 70. let 19. století.

Pošetilý bezvěrec
Thomas Davies pečující o zahradu slavného místního obyvatele, slovutného pana Darwina, je osudem těžce zkoušený muž: po smrti mladé ženy mu v péči zůstaly dvě postižené děti – dcera duševně, syn tělesně. Davies se ovšem neupne k Bohu, jak by čekali jeho sousedé, místo něj si zvolí rozum, vědění a vynálezy. Jako neznaboh se zdejším farníkům stává solí v očích; pro některé je neštěstí, které jej postihlo, dokonce spravedlivou „Boží odplatou“ za jeho rouhání. Svého zaměstnavatele Davies obdivuje a lituje, že se k němu do služby dostal už příliš pozdě na to, aby mu mohl pomáhat při pokusech s rostlinami. Místní obyvatelé však ani zdaleka tak nadšenými vědcovými obdivovateli nejsou. Ale přece jen je to pán, jehož navštěvují lidé z Londýna i odjinud ze světa, a má doma dokonce takovou vymoženost, jakou je dyš. A tak se snadnějším terčem jejich obav z nejisté budoucnosti i nechuti k Darwinovým spisům, které sice nikdo nečetl, ale o to intenzivněji o nich všichni diskutují, stane právě zahradník, o němž se šíří všelijaké zvěsti.

Kostel a hospoda
Maloměšťácké prostředí, kde si všichni vidí pod pokličky i do postelí, vykresluje autorka sice jen v několika letmých tazích, ale přesto tak přesvědčivě, že člověk přímo cítí levandulovou vodu na kropení prádla při žehlení, slyší křik kavek ve zvonici či cinkání půllitrů v místním hostinci U Kotvy, v němž štamgasti mudrují nad chodem světa a změnami, které nastávají s příchodem elektřiny a jiných vymožeností nové doby. Autorka nešetří satirickými postřehy a text prokládá i množstvím trefných aforismů, které vkládá do úst nejrůznějším postavám a které mají rozhodně nadčasovou platnost: „Chorobou doby není nadmíra myšlení, ale to, že se myslí příliš málo.“

Mnohohlasý sbor
Rozvolněná větná stavba, nedokončené věty, velmi (své)volné nakládání s interpunkcí (čárky mají dle autorky prý hlavně „myšlenkovou“ či „nádechovou“ funkci) – to vše spíše než román připomíná báseň v próze. Hlasy jednotlivých postav se přelévají, mezi vypravěče proniklo domácí zvířectvo i ptáci: „Vrabčáci se na cesmínovém keři chichotají nebe a země-mě patří-tří maličkým maličcí viděti mohou Boha-ha-ha který-rý velkým-kým zůstane utajen…“. Celá galerie vesničanů vystupuje spíše jako jedna kolektivní postava než jako jednotlivci, i když tu a tam je některá promluva připsána někomu konkrétnímu. Ich-forma nepravidelně střídá er-formu a přesto kniha neztrácí na čtivosti. Když k tomu připočteme ještě hojné používání citoslovcí, bohaté popisy změn v přírodě souvisejících s ročním cyklem, je jasné, že autorka testuje hranice možností textu. Ale ne bezúčelně, atmosféra je dokonalá, postavy na stránkách ožívají, proud vědomí čtenáře neuspává, napětí zachováno. Připravuje se nádherné, poklidné finále.

Určitě by se o této knize dalo napsat ještě mnoho. Ale bude lepší, když si ji přečtete. Můžete i několikrát. Je to literatura a je krásná.