V románu Na konec světa, autorčině prvotině, přijíždí nedostudovaný student Lennart Falk přesně na ono místo, na něž odkazuje název knihy. Dál než na Sibiř se v rámci tehdejšího carského Ruska cestovat nedá. Ale proč se mladík z rodných Helsinek vydal do nehostinných končin, kde „psům zamrzá štěkot v hrdle“ a kde se „o tygrech mluví tak, jako ve Finsku o medvědech“?

Dalo by se říct, že Kristina Carlson je poměrně monotematická. Všechny tři její doposud vydané romány zobrazují vyděděnce, outsidery, muže, kteří na první pohled působí velmi osaměle. Všechny se odehrávají ve druhé polovině devatenáctého století a s Finskem souvisejí jen okrajově, pokud vůbec. Každý z hlavních hrdinů si vede deník nebo zapisuje poznámky do sešitu, každý má před sebou nějaký velký úkol. A všichni mají jakousi oporu v existenci historické osoby, jež se stala jejich předobrazem. Přesto je každá její kniha čtenářským zážitkem. Česky zatím vyšel její druhý román Zahradník pana Darwina, za jehož překlad získal Vladimír Piskoř v roce 2011 hlavní tvůrčí prémii Ceny Josefa Jungmanna.

Sama autorka tvrdí, že Na konec světa není historický román, spíš jen román zasazený do historického kontextu. Do postavy Lennarta Falka údajně projektovala osudy jednoho ze svých předků, který podobně jako hlavní hrdina zastával úřednický post na Sibiři. Ta byla tehdy vysněnou zemí s nepředstavitelnými možnostmi zbohatnutí či kariérního postupu, ale také místem vyhnanství pro vrahy, lupiče a podvodníky. V každém případě představovalo městečko Nachodka pro Finy tehdejší konec světa, místo, které sice leží na stejném stupni zemské šířky jako Paříž, ale pošta tam jde „tak pomalu, že hořkost, nenávist a smutek cestou zamrznou“. Neúspěšný student práv Lennart prchá z Helsinek před otcovým zklamáním a vlastně i před sebou samým, putuje na Sibiř lodí přes Anglii, cestou studuje knihy o geologii. V Nachodce se na základě doporučení stane kancelistou u přístavního kapitána Petrova. A aby si vylepšil ruštinu, začne docházet na večeře k Petrovovi domů, kde se seznámí s jeho ženou Alexandrou i dospívající dcerou Věrou.

A pak se jednoho večera stane terčem vražedného pokusu. Lennart se po operaci hlavy ze zranění jen pomalu zotavuje a marně přemýšlí, proč mu někdo usiloval o život. A hlavně kdo? „Důlek na skráni. Jakou stopu má na hlavě člověk, který se po mně ohnal s cihlou v ruce? Bude ta stopa zřetelně vidět, až půjde proti mně, nebo ten člověk bude vypadat jako dřív?“ Lennart je mladý, sebestředný a nezkušený, ale zcela nevinný jistě ne. Takže možných útočníků je celá řada. S tajemným Číňanem a charismatickým otcem Spirosem pracoval na utajovaném plánu dolovat uhlí. S Alexandrou a později i Věrou navázal intimní vztah – pachatelem by tedy mohl být i žárlivý manžel či otec Petrov.

Druhým vypravěčem je Theodor Gantz, finský lékař, který podobně jako přítel a pacient utekl na Sibiř, ne však před rodiči, ale před manželčinou nevěrou. Stárnoucí Gantz se zpětně snaží dát Lennartovu životu smysl, dodat mu na důležitosti i významu. Ale ani on vlastně neříká celou pravdu...

Nicméně celá detektivní zápletka vlastně není podstatná. Podstatnější je atmosféra koloniální společnosti svého druhu, kterou příběh evokuje, i zobrazení mysli člověka zmítaného pochybnostmi a bolestí. Kristina Carlson vnímá psaní jako cestu do vlastní mysli, k vlastním pocitům. Píše rozvážně, každé slovo má své přesné místo, každé je podřízené pečlivě budovanému celku. Když autorka za svůj debut v roce 1999 získala cenu Finlandia, její nakladatel v jednom rozhovoru uvedl, že v celém díle upravil pouze jediné slovo. Není podstatné, které to bylo. Všechna jsou krásná, jen žádají po čtenáři nehltavé, pomalé a soustředěné čtení.