Kdo se zajímá o švédsko-české vztahy, nevyhnutelně dříve či později narazí na jméno švédské hraběnky Amelie Posse (1884–1957). V roce 2010 vznikla poměrně podrobná biografie této pozoruhodné dámy, která ve své době udržovala kontakty snad s každým, kdo měl v Evropě nějaký vliv. Autorka Eva Strömberg Krantz čerpala informace od řady pamětníků a vedle dalších dokumentů zpracovala i Ameliin osobní archiv, který obsahuje mimo jiné rozsáhlou korespondenci s přáteli a známými. K nim se počítali umělci, diplomaté i politici, včetně například Tomáše Garrigue Masaryka a Edvarda Beneše (o bohatství kontaktů mimochodem vypovídá rozsáhlý rejstřík knihy). Práce svým způsobem doplňuje sérii vzpomínkových knih Amelie Posse (dvě z nich, Slunné zajetí a Pestrá volnost, byly ve 30. letech přeloženy i do češtiny), přičemž leccos uvádí na pravou míru a zmiňuje i fakta, která se Amelie sama rozhodla ve svých textech zamlčet.

Dá-li se o někom říci, že prožil bouřlivý život, pak je to právě Amelie Posse-Brázdová. Vyrostla ve Skåne v harmonické, umělecky a intelektuálně založené rodině z nejvyšších kruhů. Díky tomu od malička přicházela do kontaktu s významnými osobnostmi včetně členů královské rodiny. Bezstarostná léta trvala však jen do smrti otce, po níž se rodina ocitla ve špatné finanční situaci. Šťastné nebylo ani první Ameliino manželství s komplikovaným melancholikem Andreasem Bjerrem, který v nízkém věku spáchal sebevraždu. Ještě předtím se stačil zamilovat do Ameliiny nejlepší přítelkyně, což vedlo nejprve k pokusu o společné soužití všech tří a posléze k rozvodu.

Následující období strávila Amelie v Římě, kde se seznámila s českým malířem Oskarem Brázdou. Ten se později stal jejím druhým manželem. V Itálii získala i řadu dalších přátel a skrze Brázdu se dostala do kontaktu s osobnostmi usilujícími o samostatnost Československa – postupně se z ní stala zapálená česká „vlastenka“. Za první světové války se přes všechny styky nepodařilo zabránit internaci manželů na Sardinii, neboť Brázda byl rakouský občan, a tedy nepřítel Itálie. A nebylo to naposled, kdy do jejich soužití zásadně zasáhla evropská politika.

Po válce se nyní již čtyřčlenná rodina usadila na zámku Líčkov v severozápadních Čechách a začala jej postupně rekonstruovat. Brázdovi se podařilo ze zpustlého hospodářství vybudovat fungující statek. Amelie si přes počáteční pocit izolace místo nakonec oblíbila, vztah s Oskarem však byl stále problematičtější. Rodinu se nicméně rozhodli kvůli synům udržet pohromadě. V tomto období se Amelie pustila do vlastní literární tvorby, což jí pomohlo k jisté finanční nezávislosti, a prožila mimo jiné intenzivní vztah s polskou malířkou Het Kwiatkowskou.

Líčkov se nacházel v oblasti Sudet, a tak mohla Amelie zblízka sledovat politický vývoj v této oblasti a vnímala blížící se nebezpečí. Neváhala se osobně angažovat a bojovat za to, co považovala za správné; ve třicátých letech nejprve zaujala pacifistický postoj a její článek vyzývající ženy k odporu proti hrozící válce vyvolal v Evropě vlnu nadšení. Sama však tváří v tvář německé agresivitě brzy přestala v účinnost pacifismu věřit. V roce 1939 Československo opustila a vrátila se do Švédska, kde všestranně pomáhala československým uprchlíkům a také začala usilovně organizovat švédské odpůrce nacismu, neboť se obávala nacifikace země. V podobné situaci se znovu ocitla i po roce 1948. I tentokrát se usadila ve Švédsku, hledala cesty, jak v Československu opět prosadit demokracii, a když to nebylo možné, obětavě prakticky až do smrti pomáhala emigrantům. Po mnoha zklamáních v osobním životě se tak pro ni stala životní náplní práce pro druhé.

Biografie Evy Strömberg Krantz na rozdíl od výše uvedeného suchého (a zdaleka ne vyčerpávajícího) shrnutí fakt přináší bližší pohled do Ameliina bohatého vnitřního světa, zkoumá důvody jejího leckdy impulsivního a nepromyšleného jednání a věnuje se i osobním bojům, které musela na pozadí událostí svádět – ať už s chatrným zdravím, s nedostatkem peněz či s problémy v citovém a rodinném životě. Autorka nicméně zůstává střízlivá a věcná a svá tvrzení důsledně podepírá uvedením zdroje.

O český překlad knihy se zasloužila překladatelka a bohemistka Miloslava Slavíčková, která donedávna působila na univerzitě v Lundu. S autorkou byla v kontaktu již v době vzniku knihy a konzultovala s ní také úpravy pro poněkud zkrácené české vydání. Překlad jistě nebyl jednoduchým úkolem už proto, že se text vztahuje k českým i švédským reáliím a mnohé z toho, co je dobře známo švédským čtenářům, většině z těch českých mnoho neřekne (a naopak). Leccos uvádějí na pravou míru vysvětlivky a poznámky, přesto si však myslím, že některá další švédská jména by si zasloužila upřesnění a celá kniha ještě jedno přečtení očima korektora. Což nemění nic na tom, že nakladatelství Akropolis vydalo velmi zajímavý titul, přinášející jak fascinující životní příběh a portrét osobnosti, tak také pozoruhodný obraz atmosféry Evropy první poloviny minulého století.