Na rozdíl od norské prózy se u nás lze s norskou básnickou tvorbou setkat velmi zřídka. Poněkud nenápadně se na pultech vybraných knihkupectví před nedávnem objevila útlá knížka – sbírka básní Ars moriendi aneb Sedm způsobů, jak zemřít (Ars moriendi, eller De syv dødsmåter) norského spisovatele a profesora rétoriky Georga Johannesena (19312005). Vydalo ji nakladatelství Jonathan Livingston, které ještě pod jménem Tanga v roce 2009 převzalo dřívější překlady tří básnických sbírek a románu Anne významného norského básníka Paal-Helgeho Haugena. Díla obou autorů přeložila Jana Strømsnes, brněnská rodačka, která se na počátku 70. let provdala do Norska. Na rozdíl od Haugena se Georg Johannesen nyní představuje českému čtenáři poprvé.

Sbírka se pyšní promyšlenou kompozicí a sevřenou strukturou, kterou naznačuje již její podtitul. Je rozdělena na sedm týdnů, z nichž každý obsahuje sedm básní podle dnů v týdnu. Jednotlivým týdnům jsou přiřazeny smrtelné hříchy (lehkomyslnost, žravost, zlost, smyslnost, žádostivost, pýcha, závist) oproštěné od křesťanského nádechu, rozvíjející přívlastky (týden čekání, práce, odpočinku, snů, cestování, bdělosti, výuky) a některým také místo nebo čas. Každá báseň má navíc svůj vlastní název, a ke každému textu se tak váže až 5 různých označení. Většina z nich se ale nachází pouze v obsahu, což čtení poněkud znesnadňuje, neboť čtenář je nucen neustále listovat zpět na začátek knihy. Jednotlivé básně pak obsahují vždy tři sloky po třech verších.

Johannesen si se čtenářem hraje, záměrně mu ztěžuje čtení a pochopení básní, aby ho donutil přemýšlet nad každou básní jako nad zapeklitým hlavolamem. K dosažení svého cíle využívá rozličných jazykových a stylistických prostředků. Jazyk je útržkovitý, hádankovitý, plný básnických obrazů, metafor a intertextuálních aluzí na starověká i moderní díla. Svým stylem tak texty budou vyhovovat spíše hloubavým a náročným čtenářům. Básně působí na všechny smysly, jejich výrazné prvky představují barvy a pocity. Častými motivy jsou kosmická tělesa, roční a denní doby, části lidského těla a historické, popřípadě mytické osobnosti či události. Autor pracuje s asociacemi navozujícími jak pozitivní, tak negativní náladu. Vypráví nejen o smrti a odcizení, ale zároveň se obrací k životu a lidským vášním – smrtelným hříchům. Pod povrchem ukrývají verše ironickou kritiku nešvarů společnosti, lidské hlouposti, omezenosti a naivity. Charakteristický je také specifický humor a smysl pro paradox, jejž nalezneme například v následujícím úryvku z básně „Neštěstí”:

Pošli dopis mrtvému lékaři
Zeptej se, co mu je
Neodpovídá, má povinnost mlčet

Sbírka Ars moriendi je v Norsku považována za zásadní dílo modernistického básnictví. Práva na ni byla zatím prodána do čtyř zemí – Švédska, Španělska, Německa a České republiky –, všude až po roce 2000, tedy s více než 35letým odstupem od prvního vydání norského originálu. I to je důkazem, že kniha představuje nadčasovou poezii, která ke čtenáři promlouvá v každé době.