Starověký člověk nepřipisoval prostoru, který vymezoval jeho bezprostřední a vzdálené okolí, stejnou hodnotu. V bezprostředním okolí rozlišoval místa sakrální a profánní, silná a slabá, požehnaná (dobrá) a prokletá (zlá), která s sebou nesla nejen různé významy, nýbrž implikovala i různé způsoby chování. Ve vztahu k okolí vzdálenějšímu se však uplatňoval jiný typ prostorové heterogenity. Mnohé národy či kultury měly silnou tendenci vnímat prostor, který zaujímaly, jako určitý posvátný střed světa (ať už jej ztělesňovaly chrám, památné bojiště, hlavní město, nebo jen legendární místo), z něhož na způsob slunečních paprsků vyzařovaly prvky, s nimiž se identikovaly. V bezprostředním okolí středu, který zároveň představoval normu a vzor (tj. řád), jak by se lidé a věci měli jevit a chovat, bylo toto vyzařování nejvyšší, naopak s narůstající vzdáleností jeho vliv a účinek slábl. Tam, kam už vůbec nedosáhl, se rýsoval temný okraj, negativní protipól středu, kde sídlily a kam byly také zatlačovány temné mocnosti chaosu a zmaru (např. do temnot se uchýlil poražený Angra Mainju, poražený Vrtra se ocitl v „dlouhé temnotě“, do tmy byli vyháněni i asurové způsobující nemoce).

Úvahy tohoto typu implikovaly, že čím dále se ten který národ nachází od středu, tím je méně kulturní a jeho charakter, chování a vzhled problematičtější. Ne každá civilizace se nazývala „říší Středu“ jako starověká Čína, ale s podobným přesvědčením o ústřední roli vlastní země a podřadnosti zemí okolních je možné se setkat mimořádně často (to se mimo jiné odráží i ve víře v tzv. pupek či střed světa, který většina kultur přirozeně nalézala u sebe samých).

Stigmatizující vzdálenost od středu se nejvíce projevovala na lidech žijících poblíž okraje světa, to ukazují výčty okrajových národů, které se dochovaly z mnoha kultur a epoch. I když jsou některé z nich vylíčeny jako normální, nebo dokonce současným lidem nadřazené (srov. např. Homérovy Fajáky), naprosto jednoznačně převládají populace různě deformované a anomální. Asi nejrozsáhlejší popisy takových lidí vytvořili Řekové, kteří všechny vzdálené okraje svého světa „osídlili“ celými tucty podivných a různě poškozených národů (jednonožci, jednoušci, lidé s okem v hrudi či na ramenou, psohlavci, koně s lidským trupem a hlavou atd.). Tyto výčty převzali a dále obohatili nejen Římané a latinský středověk, ale i orientálci, kteří ovšem sami vytvářeli podobné výčty vlastní. Například jeden ze spisů mladší Avesty na závěr popisu různých národů (začíná přirozeně Peršany), jež vznikly ze semene posvátného býka Gájomarta, zmiňuje, že existují také lidé zemní, lidé vodní, lidé s ušima na prsou, s očima na prsou, jednonožci, lidé s netopýřími křídly, lidé lesní, lidé ocasatí a ti, kteří mají tělo pokryto vlasy. […] A tito smíšení lidé vznikli vinou Protivníka.

Podobná líčení obsahují též různé středověké a novověké cestopisy. Například známý benátský cestovatel Marco Polo tvrdil, že obyvatelé království Dragojam (na severní Sumatře) pojídají nejen cizince, nýbrž i své vlastní nebožtíky, obyvatelé Lambri (tamtéž) mají ocasy a lidé z Angamanu (Andamanské ostrovy) psí hlavy; portugalský mořeplavec Fernão Mendez Pinto narazil v jichovýchodní Asii na členy různých „ďábelských sekt“, z nichž někteří byli znetvoření ve tváři a žili jen krátce, neboť se živili pouze zavadlými chrchly, slepičím trusem a lidskou krví; holandský cestovatel Jan Janszoon alias Jean Struys se na jižní straně Formosy (tj. Tchajwanu) osobně setkal s lidmi vybavenými dlouhými ocasy, ač prý v jejich existenci dříve odmítal uvěřit.

Tyto zprávy zajisté nepostrádají mytické a bájivé rysy, ale bylo by chybné odbýt je jako pouhý produkt žánru nebo cestovatelskou „latinu“. Například pověsti o lidech s ocasy netradovali jen cestovatelští sedmilháři. V Anglii od středověku až do 19. století vykládali lidé z jednoho hrabství o lidech hrabství druhého, že ve spodním prádle skrývají ocasy, proti čemuž pak jeden biskup horlil, že to připodobňuje Angličany ke zvířatům, zhoršuje jejich pověst a kazí jejich zahraniční obchod. Lze si představit, že v dobách upalování čarodějnic vlastnictví ocasu připodobňovalo také k ďáblovi, neboť podle portugalského kazatele jménem Vieyra narostl ďáblovi ocas po jeho svržení z nebes jako potupné znamení.

Jistě, anomalita národů okraje (či sousedů) je projektivní, ale tato projekce hodně vypovídá o projektujících, kteří tyto lidi vědomě či nevědomě spojovali s temnými bytostmi, jež si na okrajích světa představovali. V tomto ohledu je dokonale srozumitelné, proč se u národů z okraje tak často objevují různé zvířecí a monstrózní rysy, ať už ve vzhledu, nebo v chování. Připodobňování lidí z okraje ke zvířatům bylo, je a zřejmě i dlouho bude tak rozšířené, že ho odborníci pokládají za obecnou antropologickou konstantu. Jestliže tedy smíšenost lidských prvků se zvířecími – a celková anomalita – charakterizovala i různé představitele sil nepřátelských řádu, znamená to, že anomalita lidí z okraje je přímým důsledkem či zpětným odrazem anomality temných bytostí, které zde sídlí a číhají?
Ne tak docela. Anomální zvyky, charakter a vzhled byly shledávány nejen u národů z okraje, nýbrž i u národů sousedních, které se nacházely mezi okrajem a středem. Existence jiných národů a kultur byla ohrožující, neboť se řídily jinými zvyky a pořádky, což se pravověrnému obhájci vlastního řádu jevilo tak, že buď žádný řád nemají, nebo mají, ale anomální. Indové jasně rozlišovali svou posvátnou zemi Árjů (árjávarta) od podřadných zemí barbarů (mléčchadéša), nad okolní „barbary“ se vypínali Řekové, jeden z hodnostářů čínského státu Jin popisoval barbary Di následujícím způsobem:
„Když Nebes[ká období] jsou převrácena, vznikají kalamity, když Země [tvoří] převráceně, rodí se monstra, když lid jedná proti ctnosti, vzniká chaos. Když nastane chaos, vznikají kalamity a monstra. Proto když se znak wen (kultivovanost, vzor) převrátí, vznikne znak fan (nezdar). A to všechno platí o barbarech Di“.