Proč pijeme při slavnostních příležitostech alkohol? Kde leží evoluční kořeny smíchu? V jakém smyslu je vandalství výrostků cenou, kterou platíme za demokracii? I na tyto otázky slibuje odpověď kniha Terapie chaosem aneb Jak nejistota člověka posouvá i rozvíjí. Autor Milan Petrák (nar. 1968), povoláním datový analytik, dosud vydal román Výrobce osudů (Triton, 2007), zhruba padesát povídek v novinách, časopisech a knižních antologiích a publikaci Skrytá autorita: Iracionalita a dav v člověku (Dybbuk, 2011).

Jeho druhá nebeletristická kniha na Skrytou autoritu navazuje, ale tematicky je rozkročena mnohem šířeji. Téma chaosu je v ní zkoumáno napříč různými disciplínami: od starověkých mytologií přes fyziku až ke společenským vědám. Najdeme zde tedy fraktály a genetické mutace, ekonomické recese, rasovou diskriminaci, přechod lidstva k zemědělství, nedokonalost demokracie, škodlivost přehnané hygieny, ale i psychopatii a sobectví coby podmínku pokroku. Základní poselství publikace je prosté: chaosu se nevyhneme ani ho neomezíme, lze jej ovšem poznávat a využít. Je třeba „jej přestat vnímat jako negativní narušení panující harmonie, nesoucí s sebou pouze rozostření stávajících hranic, střety a rozvrat. Ve skutečnosti chaos funguje jako přechodný stav, který ruší dosavadní pravidla a odpovídá instinktivní lidské potřebě přechodového rituálu, rituálního uvržení do dočasného chaosu.“ Tím autor vysvětluje třeba skutečnost, že lidé v zátěžových situacích sahají po alkoholu: opíjením se prý chceme ponořit do chaosu, zničit starou, neúspěšnou existenci a doufáme, že až se probereme, náš život se přeskládá do lepší podoby.

Revolta a znesvěcení
Onu pestrou směsici témat má tedy spojovat poznání, že příliš harmonie škodí a že jistá míra chaosu, selhání, neúspěch a další nepříjemné či dopředu těžko naplánovatelné jevy, patří k životu. A pokud bychom je chtěli z našeho životaběhu vyloučit, pravděpodobně se nám v nějaké podobě vrátí, a to se zvýšenou intenzitou. V tom nezbývá než souhlasit. Bohužel mnohé, o čem se Petrák snaží čtenáře přesvědčit, jsou truismy, od nichž zase příliš lehce přechází k tvrzením a interpretacím, jež se zdají být sporné. Například v afektu pronášené výrazy jako „krucifix“ a „ježišmarjá“ vykládá jako víceméně vědomou snahu znesvětit jméno posvátné bytosti či název sakrálního předmětu. To je ale trochu násilná interpretace nebo přinejmenším vysvětlení, které zdaleka neplatí vždy. Ať už šlo původně o vážně míněnou střelnou modlitbu nebo o kletbu, dnes už tyto výrazy v drtivé většině případů ztratily původní význam, z čehož pocházejí i častá komolení („šmarja“), takže daní mluvčí se dnes v inkriminované situaci většinou nadpozemských sil ani nedovolávají, ani je záměrně neurážejí. Jen si – více či méně jadrně – verbálně ulevují.

Pokud autor píše o tématech, jako jsou teorie smíchu, přechodové rituály a karneval, je s podivem, že zcela opomíjí známý koncept „smíchové kultury“ ruského literárního vědce Michaila Michajloviče Bachtina. U společenských obřadů zdůrazňuje především revoltující aspekt a podceňuje jejich zakotvenost v tradici a integrovanost do celkového života komunity. Podle mnoha odborníků, například sociálního antropologa Maxe Gluckmana, tyto rituály slouží k potvrzení a uchování společenského řádu, nikoli k jeho podvracení. Ocenit můžeme alespoň to, že zmínku o vlivných konceptech „liminality“ a „communitas“ antropologa Victora Turnera čtenář v knize najde.

Karikatura věřících
Milan Petrák ovšem čtenářům nejen předkládá doporučení, jak by si měli zařídit život a čeho se vyvarovat. Vyřizuje si také účty se všemi, kteří podle něj nejsou k chaosu dostatečně vstřícní a otevření. To jsou podle něj různí dogmaticky smýšlející lidé, kteří lační po co největší sebeúctě, a proto odmítají vědecké závěry odhalující jejich nedokonalost. Myšlenky týkající se „neurčitosti a náhody“ jsou pro ně údajně též nepřijatelné. Na prvním místě mezi tato individua autor řadí nábožensky věřící osoby, jejichž poznávacím znamením jsou vedle uniformity „stálost, neměnnost, a tedy nepřítomnost předělů spojených s chaosem“. I proto prý jsou podle něj „ráje“, tak jak si je představují vyznavači jednotlivých konkrétních náboženství, vyhrazeny pouze pro členy daných denominací. Poslední obvinění se snad dá právem vztáhnout na členy sekt, jako jsou svědci Jehovovi, ale rozhodně ne na většinové křesťanské církve, kde je hojně rozšířená teze o „anonymním křesťanství“. Myšlenka „Extra Ecclesiam nulla salus“ dnes není nijak hojně zdůrazňována, naopak někteří teologové nesměle rozvíjejí úvahy o tom, že spaseni by nakonec mohli být bezezbytku všichni, a peklo by tak zůstalo prázdné.

Přestože Petrák je, jak dosvědčuje seznam prostudované literatury, velmi sečtělý a nějakou dobu prý pobýval mezi členy hnutí Hare Krišna, má zřejmě trochu problém vcítit se do mentality věřícího člověka. Ano: ten může svou víru skutečně interpretovat schematicky, totiž tak, že (údajně) jedině on patří ke „spaseným“, jedině on má pravdu a tedy ani žádné pochybnosti. Tatáž víra ale může být i základem bolestného hledání boží vůle, mučivého čekání na – třeba i fiktivní – odpověď, nejistoty ohledně vlastního posmrtného osudu, a především stálého vědomí vlastní hříšnosti, omylnosti a nedokonalosti. Pokud bychom přijali Petrákův obraz světa, mohli bychom stejně oprávněně jako on tvrdit, že křesťan vnímá povahu světa, v němž žije, jako chaotickou, a proto by se v něm raději neměl vůbec „zabydlovat“ a raději by měl být připraven na boží výzvu, která může přijít odkudkoli, v jakékoli podobě a v kterýkoli čas. I když tedy souhlasíme například s jeho hodnocením místy až nenávistné knihy Architekti kultury smrti, celkově musíme konstatovat, že obraz věřících, který sám podává, není ničím jiným než odpudivou karikaturou.

Chaos nepochybně k lidskému životu i celému našemu světu patří. Jistou jeho míru potřebujeme: bez něj by svět ovládala nuda a netvůrčí stereotyp. Ale zároveň u každého člověka existuje bytostná touha orientovat se ve světě a dávat mu řád, jehož součástí je i hodnocení ostatních a rozlišování osobních hrdinů na kladné a záporné. Nechtěně to potvrzuje i Milan Petrák. Bohužel to, jak charakterizuje své „záporáky“, na což má nezadatelné právo, hraničí s dogmatismem, proti němuž se tolik vymezuje.