To město mělo být chloubou brazilské Amazonie. Vyprojektováno a následně vystavěno v dobách urbanistického boomu 50. a 60. let podivínským architektonickým géniem v duchu megalomanských vizí připomínajících až příliš speerovskou koncepci města Germania mělo přilákat lidi bohaté, slavné i moudré a stát se jakousi osvícenou Arkádií. Moudří se však na těch pár desítek pralesu uzmutých čtverečních kilometrů příliš nehrnuli, slavní si přivoněli k módnímu zjevu a zase táhli dál a bohatí... Bohatí se tu usídlili. Ne ti úplně nejbohatší, ale vyšší střední třída, dobře situovaní státní úředníci, vojáci, střední podnikatelé. To bylo před téměř půl stoletím. Kdysi výstavné, nyní chátrající São Carmino dnes svírá strach.

Je mnohotvárný. Nade vším se klene strach ze smrti. Město chátrá všestranně. Vymírá. Komu ještě zbyla síla, stěhuje se pryč. Z manželek bohatých občanů se staly vdovy, z vojáků, továrníků a úředníků starci nad hrobem. Hřbitov se plní, ale jen za noci, protože pohřby ve dne, memento mori, by budily pohoršení. Pro jistotu je vystrčený za město, až na samu hranici pralesa. Opice nedávno nejčerstvější hroby rozhrabaly a nebožtíky zle pošramotily. Snad si na nich i smlsly.

Opice jsou dalším zdrojem strachu. Urbanisty okradené o své někdejší území nyní vyciťují prohlubující se slabost města a jeho obyvatel a jsou den za dnem drzejší. Troufají si už i do ulic, napadají chodce, vnikají do příbytků. Prales, další živel, rovněž ukrácený na svých právech, se rozpíná a drtivě svírá město ze všech stran. Některé asfaltky vedoucí z města jsou dnes kratší, než bývaly. Ale městská správa pořád ještě vládne jakž takž pevnou rukou. Pralesu vrátila úder: ani odpadky v něm nemají co dělat a sypou se na obří, mnohasettunovou, trvale doutnající skládku v pralese. I na toto apokalyptické místo se s románem dostaneme v rámci hledání kořisti z milionové loupeže drahokamů. Zjistíme, že do několika desítek metrů se tyčící hromada je prošpikována rakvemi s nebožtíky, které tam odhazují piloti letadel, mající je dopravit na daná místa určení, protože pověrčivost je silnější než smysl pro povinnost.

Pověrčivost vůbec hraje v Městě strachu důležitou roli. Její esencí je mytický Učitel, postava z indiánských zkazek, známkující chování jednotlivců a největší hříšníky brutálně trestající, v krajních případech i popravující. Zdá se, že v postmoderním São Carminu ožil. Znepokojivě tam přibývá nevysvětlitelných úrazů i tragických úmrtí. I to je zdroj strachu.
A konečně jen o něco méně agresivní a rozpínavá než prales je favela, chudinské předměstí, ovládané stejnou měrou gangstery jako čarodějnou mocí. Ty dva světy se příliš neprolínají, také díky bdělé policii, ale jen pomyšlení na to, že mají na dosah tak odpudivý, nebezepečný svět, vyvolává u spořádaných seniorů hrůzu.

Pilný francouzský psavec v kdekterém žánru Serge Brussolo je na našem knižním trhu nováčkem, a dlužno dodat, že překvapivě cenným. Nečekaně se chopil brazilských reálií a naložil s nimi přijatelně pro evropského čtenáře: nejde do až mučivých detailů jako mnohdy jeho iberští kolegové, bere je velkoryseji spíše letem světem, což však rozhodně neústí do povrchnosti, jen do uspokojivého konstatování, že Evropan Evropanovi rozumí. Lehký štych magického realismu vyváží černou absurdní groteskou, z níž by měl radost jeho krajan Jarry, realistický sociální román vyváží krkolomnou kriminální zápletkou a vše zasypává bohatou drobenkou morbidity. Zdánlivě mnoho a nesourodých motivů rozvíjí zkušeně, s citem nejen pro napětí, ale i pro jisté mystérium, takže Město strachu připomíná soustředné kruhy víru, který nabírá na obrátkách. Klaustrofobie podivného města a narůstající paranoia jsou takřka hmatatelné, přičemž jeho slunná tvář za dne vypadá úplně jinak než tísnivá atmosféra noci, do níž Brussolo věren svému původu s gustem zakomponoval grandguignolovské prvky. Cti netratí ani důkladný překlad, který rovněž přispívá k velmi příjemnému překvapení ze snadno přehlédnutelné knihy.