Mladý Lin-Ťi se jednoho dne zastavil v pěkné útulné čajovně u cesty. Po jejím plotu se plazila povíjnice s bleděmodrými kvítky, v zahrádce se skvěly kdouloně, sléz a ohnivé azalky. Pavilon byl od země až k okapu celý zarostlý kalinou s kuličkami drobných květů. Lin-Ťi vstoupil do svatyně čaje dočista zmámený.

- Také jsi je potkal, bratře? - ptal se ho hned mnich v černé kutně, sotva se stačil přivítat s čajmistrem. - Pojď sem a pověz mi, co jsi viděl ty! - vyskočil ze svého místa a mával na Lin-Ťiho, aby k němu běžel. - Co jsem měl vidět? - divil se v duchu Lin-Ťi a kradmo se rozhlížel po místnosti, zdali to oslovení opravdu platí jeho maličkosti. - Tak rychle, pospěš si! - mnich už se třásl netrpělivostí, ale než mohl Lin-Ťi cokoli odpovědět, přitáhl si ho, posadil vedle sebe a hned spustil, co se mu stalo.

- Dnes odpoledne mě, představ si, oloupili lupiči! Lupiči se rojí v tomhle zpropadeném kraji jako komáři – začal vyprávět a oběma rukama svíral dřevěné modlitební korálky. - Jejich vůdce je takový tlustý a hřmotný chlap, připadal mi jako voják. Jenom se mi smál, když jsem se s loupežníky tahal o svou mošnu. Ti se mi také celou dobu pošklebovali a chechtali, hotový houf pekelníků. Je to věru neurvalá, nenapravitelná čeládka. Také jsi je potkal, bratře? Pověz mi, co jsi viděl ty – dotíral znovu buddhista v černé kutně, ale stejně jako prve, nepustil Lin-Ťiho ke slovu, aby mu odpověděl. - Když už mě o všechno obrali, pokorně jsem řekl jejich pohlavárovi, že bych prosil zpátky aspoň ty své svázané papíry, vždyť on z nich stejně nebude moudrý. - Ty listy z rýžové třtiny obsahují všechny moje znalosti – vysvětloval jsem mu, ale i to bylo tomu neznabohu k smíchu. - Ty máš svoje znalosti v mošně? Ty je nemáš v hlavě? - ptal se a houpal mi mojí mošnou před očima jako pytlem ovsa. - Potom ovšem jistě nemohou být tvoje, ale má na ně právo každý, kdo se zmocní té tvé usmolené kabely. Mohou patřit sedlákovi nebo i prašivému žebrákovi. Teď jsou zrovinka v mé moci! - Já jsem si vypsal na ty papíry všechny chytrosti, co vyjevují sútry! Přečetl jsem do poslední čárky knihovny všech klášterů v celé Říši středu. Opsal jsem si sútru Dokonalé moudrosti, sútru Lotosu pravého zákona, sútru Nirvány, Diamantovou sútru, sútry pojednávající o Křišťálově čisté říši nekonečné záře, sútry kázně, učebnice přiznávání hříchů a spoustu jiných spisů. Zaznamenal jsem si na papíry všechny moudré věty ze sútry Zlatého světla, z knihy Dvanácti bran, z knihy obsahující Sto spisů. To všechno je tedy moje! - řekl jsem mu, ale on se čím dál tím hlasitěji smál, až se za břicho popadal. - Kdepak tvoje! Moje! - vykřikoval. A pak ta banda loupežníků pobídla koně a byla v prachu. Jejich vůdce má moji mošnu. Neviděls je cestou, bratře? - ptal se znovu zoufalým tónem mnich v černé kutně, načež se odmlčel. Konečně!

- Ne, ne. Neviděl jsem je – odpověděl mu neochotně Lin-Ťi po delší odmlce. Zkoumal, pozoroval jeho tvář, úpěnlivě prosící oči. - Ten ubohý bloud má veškerou svou moudrost vážně jen v té mošně. Hlavu má úplně zabedněnou. Kdyby se v sútrách vůbec dalo čemu porozumět, stejně by tomu nerozuměl. Myslí si, že ho lupiči obrali o kdovíjaké poklady, a přitom to celé nemá ani za mák ceny – pomyslel si Lin-Ťi o mnichovi a nahlas se potom k němu obrátil s těmito slovy: - I kdybys měl v kabele všechny knihy, co naplňují všechny knihovny Říše středu, stejně by bylo na místě vzdát díky tomu, kdo ti je sebral. Tak už se seber! Vůdce loupežníků měl pravdu: dokud je chytrost v knihách, pražádný smysl nemá. Ale může se také snadno stát, že ani v knihách není nebo ji z nich nikdo vyčíst neumí. Viděl jsi už vůbec, jak vypadají chytrosti, když vylezou z knihy? - ptal se Lin-Ťi svého spolustolovníka, ale ten na něho jen nechápavě zíral. - Kde nic není, tam ani hřeb ze dřeva vyřezaný nezatlučeš! Chápeš, mnichu? Uděláš líp, když s sebou nepotáhneš knihami naditou mošnu! Když se nebudeš trápit louskáním písemností a filozofií, místo toho se cestou raději zahledíš do kraje a posedíš občas někde u čaje – řekl mu Lin-Ťi a nepřestával pozorovat rysy v nešťastníkově tváři. Čekal, jak to na něj zapůsobí. Poprvé v životě dával někomu radu, a hned to byla rada opravdu jak vyšitá. Vždyť neradil nic víc a nic míň, než aby dotyčný zavrhl Buddhovo učení a vše, co je psáno. Co také jiného poradit člověku, který má tak nahnáno?

V tu chvíli se Lin-Ťi sám podivil svému chování: vyznal svou víru neznámému muži, aniž se ho ten o to prosil. Začal hlásat vlastní učení. Sám tím byl překvapen více, než mnich v černé kutně. Tomu se v okamžení vykouřilo z hlavy pomyšlení, jež ho tak děsilo, a jeho oči zářily vyrovnaností. Už ani křečovitě nesvíral ve zpocené dlani své modlitební korálky. Pomalu si je uložil do rukávu pláště a potom kývl na čajmistra. Dvakrát nahlas zakašlal, než si zvučným hlasem objednal jalovcový čaj.

Lin-Ťi si nic nedal, vstal, že půjde zase dál. Venku v zahradě se opět cítil jako omámený, ale z čeho se mu teď točila hlava, za to vůně květin nemohla. Teď si sám pocuchal svůj klid. Do toho dne ho ani nenapadlo, že by snad mohl lidi učit. Vůbec někoho a vůbec něčemu. Tak co se to s ním děje, co je mu? Kde se v jeho srdci vzala ta srdnatost? Nebo ho snad přemohla chvilková zlost?