Mladík Lin-ťi opouští svůj rodný dům v době, kdy sotva tušil, že se jednoho dne stane uznávaným mistrem zenového buddhismu. On vlastně ani nikdy netoužil po nějakém uznání a obdivu. Takové pojmy v Lin-ťiho očích představovaly jen ztělesnění snahy a horlivosti, kterou kritizoval: „Více není výhodnější, není žádnou předností. Více je zbytečné a jenom k zlosti, přidělává námahu a starosti…". Cílem chlapcova odchodu byl samotný princip tohoto činu, cesta, na které měl nastavit zrcadlo poznání sobě samému. Cesta, na níž měl tento poutník pochopit principy fungování složitého mechanismu světa. Cesta, díky níž se vědomě stává součástí věčného plynutí času, nikdy nekončícího koloběhu dne a noci. A odkrývá (aniž by tak činil účelově) tajemství společné existence pozemského s nadpozemským, viditelněji rozeznává obrysy smyslu bytí v souladu se zenovou perspektivou.

Poetickým, místy až pohádkově laděným příběhem se jako černá linka tuše ilustrátorky Lenky Cílkové line několik společným motivů. Postava rozcuchaného mnicha, dcera Dračího krále z Nebeské říše, rostlinné motivy či pozorovatel Měsíc, s nímž Lin-ťi vede tiché krátké rozhovory, se propojují s epizodními postavami, místy a situacemi. Dohromady tak vytváří pomyslnou mapu Lin-ťiho pozemské, duchovní i nadpozemské krajiny.

Co se týče formální stránky, nejviditelnější společný prvek 81 krátkých kapitol tvoří jejich úvodní části. V nepatrných variacích se zde objevuje obměněná fráze jak „Lin-ťi jednoho dne“ něco udělal či prožil. Můžeme jej chápat jako autorův záměr, který sice podle mého názoru působí trochu rušivě, avšak do celkové atmosféry příběhu konec konců zapadá. Další zajímavostí jsou názvy kapitol. V textu se objevují pouze jejich pořadová čísla, kdežto v obsahu korunují či dokreslují ideu každé z částí.

V chlapcových myšlenkách a skutcích se snoubí mladická nerozvážnost s odvahou. Někdy má téměř nekompromisní názory, takto se například posmívá knihám:

„– Odkud jdu a kam se mám brát,
nedám si od vás předepsat.
Pod Zelenou stěnou
bydlím, mezi Nebem a Zemí.
Marně byste mě hledali.
Sto hloubek a sto výšek
nás od sebe dělí.
Chcete za mnou do hor přijít?
Můžete to zkusit.
Přivítá vás jen můj smích –“

Jindy zase svůj postoj zjemňuje svou hloubavostí: „Abych mohl spisem opovrhovat, musím si jej důkladně prostudovat. A ať si tvrdí třeba ty největší nehoráznosti, jestliže krok za krokem promyslím, jak k nim dochází, musím z nich vyvodit rozumné závěry. I když spis pro jeho bídu odmítnu, mohu být bohatší o jednu kloudnou myšlenku, na kterou díky němu připadnu –“. Při svých snahách, lépe řečeno pokusech přijít věcem na kloub, používá někdy celkem nezvyklé metody. Ať už je to dlouhé noční putování nebo naopak vydatný spánek, kdy se mu „podařilo vleže najít takovou polohu, že se od ní po dvě noci nedokázal odloučit“.

A možná, že se i vy, jako čtenáři, nedokážete odloučit od čtení této knihy. Nebylo by na tom vlastně nic zvláštního. Zaujme totiž nadčasovým pohledem na lidské hodnoty, vtipem a lehkostí, s jakou je napříč časem i zeměpisnými šířkami konfrontuje. Nenutí přemýšlet, ale dává k přemýšlení prostor, neukazuje správnou cestu, kterou se máte vydat, protože si ji každý musí najít sám:

„– Svůj život ve stále širších kruzích žiji,
dostat se za věci zkouším.
Ač k jejich podstatě nedospěji,
o plynoucím svém čase vím –

Svět je totéž, co svět našeho bytí,
dveře nám vrznou, místnost oněmí. –"