Co by na internet asi řekli naši teoretici? Na Benjamina by zapůsobilo, že Web představuje pro umění poměrně demokratický prostor. Uvolnil produktivní síly společnosti – alespoň v rozvinutých zemích světové ekonomiky – takže téměř každý se může zapojit. Nemusíte být umělcem s titulem nebo majitelem galerie, abyste si vytvořili webovou stránku, která bude známá po celém světě. Fanouškovské webové stránky filmů a knih jsou navštěvovány velkým množstvím uživatelů. Nicméně Benjamina by asi zneklidnil plíživý nápor zabedněného komercionalismu na takových stránkách; internetové servery nabízející uživatelům zdarma prostor pro umístění vlastního obsahu jsou sponzorovány obtěžující internetovou reklamou a e-mail je zamořený spamy.

McLuhan by byl rozpolcený. Web podporuje „mozaikové“ myšlení, protože hypertext je nelineární: odkazy lákají ke kliknutí a vedou k dalším možnostem objevování. Avšak účinná kombinace slov a obrazů v hypertextech webu zpřeházela McLuhanovo rozlišení mezi verbálním a vizuálním, mezi levou a pravou mozkovou hemisférou. Kategorie orální vs. písemné jsou smazány na Rollinsonově webové stránce o Spoutaném Prométheovi. Používá zde nejmodernější animační techniky, komentáře uživatelů, zvukové stopy, které však zaměřuje na lineární text – a to ten Aischylův, který byl psán při úsvitu fenoménu gramotnosti, který McLuhan zamýšlel odzbrojit! Efekt internetové globální vesnice je také dvojsmyslný. Na jedné straně lidi sbližuje pomocí kamer, které podporují pocit kontaktu ve virtuálním prostoru. Avšak uživatelé stejně zůstávají izolováni před svými monitory. Tady se nám zdá, že máme McLuhanova „netělesného člověka“, má však „integrální vědomí“?

A na závěr Baudrillard, který dlouho předpovídal vymizení reality a naše pohroužení se do monitorů v éře virtuálního světa a internetu. Avataři, neboli alter ega, které si lidé vytvářejí pro on-line hry nebo k internetovému seznámení, by bezpochyby potvrdili jeho názory na seběsvádění mas pomocí simulací. Pesimistický pohled se nám potvrdí třeba u Baudrillardova popisu světa lidí, kteří sedí u svých monitorů a noří se do prázdna, projektujíce své tělesné já do obrazovky. „Nadmíra informací, která nás zasahuje, je druhem elektro-popravy. Vytváří něco na způsob kontinuálního zkratu, kterým si jednotlivec spálí své obvody a ztratí obranu.“ Baudrillard tu zní cynicky, avšak sebesvádění má přeci i své pozitivní stránky. Záleží na tom, kdo ovlivňuje iluze a svádění na internetu či v masových médiích. Umělci i běžní uživatelé internetu samotní rozhodnou, jestli je virtuální prostor novou formou odcizení a „transparencí zla“, anebo je naopak místem pro kreativní, inteligentní a přínosnou podívanou smyslů a místem pro spolupráci komunity.