Prvně se ve vesmíru výrazně vraždilo v roce 1957, kdy Isaac Asimov vzápětí po Ocelových jeskyních znovu uspokojivě a invenčně spojil dva milované žánry, SF a detektivku (pro přesnost: nebyl první, a stejně tak si prvenství těžko připíše i Alfred Bester za o čtyři roky staršího – a zhruba o tolik tříd i lepšího – Zničeného muže). Vraždilo se pak znovu o deset let později, a to na Slovensku, kde Asimovův román Nahé slunce překvapivě jako blesk z čistého nebe k velké radosti tehdejších vyhládlých milovníků SF a budoucích sběratelů knih vyšel pod oním poněkud bulvarizujícím názvem – Vo vesmíre niekto vraždí...

Po uplynutí více než půlstoletí se z hlediska elementární morálky nic nezměnilo: vraždí se dál jak v reálu, tak tedy v literární reflexi i ve vesmíru. Syntéza dvou vděčných a slibně kompatibilních žánrů pokračovala v dalších desetiletích a patřičně se s nimi vyvíjela. Na prozatímním konci této vývojové linie stojí Adam-Troy Castro s Vyslanci mrtvých.

Zdánlivě se tu srovnává nesrovnatelné. Ve světle novinky a šířeji celé nové generační vlny autorů SF působí Asimov a jeho vesmírné detektivky prostince, naivně, až hloupoučce, bezmála jako pulp fiction, a i Bester se zachvěje v základech, i když Zničený muž tím, jak silně předstihl dobu, má větší šance srovnání ustát. Dnešní scifistická autorská špička je ambiciózní, doba jí velí propracovávat každý detail a pěchovat jich na stránky co nejvíc, až zůstává čtenář ohromen v úžasu nad rozletem autorovy fantazie. Střízlivěji – a férověji – vzato Asimovův pozitronový detektiv R. Daneel uchvacoval dobové čtenáře možná stejně jako Castrova umělá inteligence ovládající celý vesmír a hrající s ním hru na stvoření, vyrábějíc umělé habitaty, zalidňujíc je experimentálními civilizacemi a nahrazujíc tak přežilého Boha. Tento rozměr fantazie, grandiózní škála, v jaké autor (a nejeden jeho úspěšný současník) pojímá svůj román, bere dech a z předchůdců, žánrových velikánů, dělá relativní trpaslíky.

Avšak ať dějem hýbá Bůh, či umělá inteligence, některé základní principy se nemění. Vražda zůstává vraždou a spáchat ji může jak entita starozákonní (byť ji formálně zařadila mezi desatero prohibit, sama si s jejich dodržováním hlavu příliš neláme), tak entita umělé inteligence. Rozhrneme-li hutnou vrstvu důmyslných technologických vymožeností, kterými čtenáře od samého počátku Vyslanci mrtvých oslňují, najdeme pod ní překvapivě podobné prvky jako v padesát let starých vesmírných detektivkách, ba motivy činů nás zavádějí k textům starým i tisíce let. Otázky morálky se nemění, neměnné zůstává i postavení – a postoj – člověka vůči cizorodým životním (a třeba i ne-životním) formám. Vše, co je předmětem sociologie, psychologie a dalších tradičních věd, tu je, platí tu jejich pravidla, třebaže jsou vystavena patřičně extrémně vyhroceným situacím.

Bez obav: Adam-Troy Castro nenapsal žádný filozofující traktát, jak by se mohlo z výše řečeného zdát. Jeho román je strhující, na mnoha místech až akční, a ony a další otázky řeší v toku bohatého, komplikovaného a uspokojivého děje. V tom se vlastně podobá svému padesát let starému předchůdci. Vlastně i v základní premise: v Asimovově robotické trilogii se řešilo dilema, zda robot může vztáhnout ruku na člověka: také Castrova hrdinka Andrea Cortová, vyšetřovatelka Diplomatického sboru lidské Konfederace, se musí vypořádat s otázkou, zda pachatelem vražd v podivném experimentálním vesmírném světě je sám Stvořitel, tedy ona umělá inteligence. Andrea Cortová stojí sama de facto proti Bohu, protože mnohé nasvědčuje tomu, že právě UI vraždila.

Je k tomu dobře vybavená: cynická, tvrdá žena s problematickou minulostí – a nekompromisní, což komplikuje situaci, protože Země jako celek a její nadřízení jako její reprezentanti si proti sobě Boha poštvat nechtějí. K téměř tradičnímu detektivnímu vyšetřování ve SF kulisách tak přibývá ještě třetí rozměr, intrika vlastní špionážnímu románu. A zde rozptylme ještě jednu potenciální obavu pramenící z toho, že renomovaný povídkář Castro nám ve Vyslancích mrtvých předkládá svou románovou prvotinu, a na příkladu Bradburyho, Sheckleye a tuctu dalších mistrů povídky víme, jak mnohdy nevyvedené jsou jejich pokusy o rozsáhlejší literární formu, fragmentární, epizodické, nespojité. Těmto úskalím se Castro úspěšně vyhnul. V jeho podání nejenže dobře funguje slitina tří zmíněných žánrů, nejenže se neomezil jen na povídkářské pointování, ale s rozmyslem táhl román až k vyznění s jistou závažností. A je kompaktní i atmosférou. Ta je temná, drsná, depresivní, často až morbidní, občas lehce groteskní, leč s tmavým nátěrem. To spolu s provokujícím tématem jsou kýžené atributy, po nichž pasou porotci Ceny Philipa K. Dicka, kteří ji za rok 2008 udělili právě Vyslancům smrti.