3. Kišiněv
Skutečné vzdělání a výchovu mi poskytla ulice. Stejně jako mým kamarádům a celé mojí generaci. Co jsme potřebovali, to nám nikdo nedal. Tak jsme si to brali sami. Pipi, Šobo, F – pár mých přátel. Jsi si jistá, že chceš poslouchat dál? Dobrá.

Abysme měli prachy na kolu, potom na pivo, cigarety, vodku, nutně jsme museli dělat všelijaké kraviny. Vykrádat auta, krást, bít, lhát. To všechno byla otevřená náruč života, který na nás skrze své křivé a špinavé zuby mrčel: do hajzlu s váma, zmetci. Uteklo to dost rychle. S několika zlomeninami, s nenávistí částečně proměněnou ve zhnusení. Vážně tě zajímá, jak? Jednoduše. Stačí velice levně po vesnicích skupovat samopaly Kalašnikov a potom je prodávat chlápkům, kteří je lifrovali do Rumunska a tak. Takový jeden podělaný příklad.

Špičkový na tom bylo přátelství. Přátelství často pochybné, ale skuteční přátelé umí zapomínat všecky ty případy, kdy tě přátelství s někým přímo nutí dělat totální kraviny. Zajímavé, že většinu přátel jsem našel na univerzitě. Nudné kursy a debilní profesoři tě z Fildy posílali rovnou na Děkanát – do hospody kousek pod budovou fakulty, na Puškinově ulici, hned vedle zastávky desítky a trojky. Levné pivo a rybičky. Potom jsme se přestěhovali ještě níž – Palác kultury se svými bočními schodišti, dobrými akorát na to, aby ses pořádně seřezal, poblil a nakonec se tam, když už se nepostavíš na nohy, vychrápal. Tam jsem začal kouřit travku. Býval jsem pokaždé tak našrot, že asi rok, co jsem hulil téměř pravidelně, se mi zdálo, že to na mě nemá vůbec žádný vliv.

Jak mě tenkrát braly ženy? Byly to víceméně všecko kurvy. Líbily se mi kurvy. Většinou probíhalo všecko hladce, bez komplikací. Ani slovo výčitky, když občas vyměkneš, jako by všecko bylo normál. Pro kluky a holky z mé generace, generace 0, je normální kdeco. Jinak tě to zlomí a jdeš ke dnu. Hlad, bolest, ponížení, zločiny nás provázely všechny. Jenom zločiny dokážou smazat to co zbylo, to jsme zdědili po utopii SSSR. Víš co je to SSSR, USSR čili rumunsky URSS? No jasně, rumunsky je to medvěd na etiketě piva Ursus, taky takový rudý, stejně tak utopický, krásny jako utopie. Stačí seškrábat jedno U.

Zhnusení a nenávist. Zakořenilo v nás zhnusení a nenávist. My už nechceme jenom tak čekat jako naši rodiče, nechceme se mile usmívat, když nás někdo mrdá. Musíme jednou provždy vyhubit ty zplesnivělé zbytky s prodlouženou trvanlivostí. Podělané mátohy. Všude. V sídlech prezidentů, na katedře, v trolejbusech. 0000000000 nasrat, neboli jak říká klasik – Scheisse!, říkáme našim drahým z 15. století př. n. l., kteří zapomněli vymřít. Tak už konečně zdechni, mrcho, smrdíš! Fuck off!

Ty jo, už je 2.54. To už se moc nevyspíme. Nejsi ospalá? No tak dobrá. Bylo to na piču. Když jsem si poprvé uvědomil, že to vliv má, právě jsem hulil na schodišti v Paláci kultury a šel jsem potom domů se Šobem a Ki. Po cestě jsme se pořád chlámali, potom mi zvláčněly nohy, hlava byla najednou těžká a bez myšlenek, když jsem došel domů, nebyl jsem už schopný mluvit a skoro se nemohl ani hýbat, takže Šobo a Ki mě museli odnést do postele, zatímco moje mozkovna rotovala někde mezi vzdálenými galaxiemi a v mozku mi špacírovaly celé roje chrobáků. Druhý den jsem chvíli přemýšlel co mohlo být vlivem vodky a co vlivem travky.

Dobrý cigáro stálo 5 lei, stejně jako vodka. Díky jediné cigaretě nás najednou unikalo před realitou minimálně pět. Byly to časy, kdy jsme Pipi, já a Šobo nebyli ani jeden den střízliví. Ty máš hlavu jako prdel a ty máš nos jak chuj – bavil se tenkrát vysmátý Šobo. Parafráze jednoho kousku z Ruts od Sepultury. Každý den jsme zhruba kolem páté vycházeli ze sídla firmy, ve které jsme všichni pracovali, s flaškami v kapsách, někdy i s nějakou tou cigaretou a šli jsme do protějšího domu, kde jsme se ztřískali. Byl to nejšťastnější okamžik dne. Mladí, krásní a šťastní. Posílající realitu do řiti. Potom jsme se často vraceli do kanceláře, nasírat kolegy. Pravda je, že Pipi pracoval u počítače líp, když byl nalitej. Jako by jeho ruce byly pokračováním klávesnice, zatímco jeho hlava se blaženě řehní a vlaje jako kus hadru ze strany na stranu. Každé ráno vytáhl Šobo ze služebního šuplíku pistoli a přikládal si ji ke spánku. Dokonce i když se usmíval nevypadalo to kdoví jak vesele. Jednoho dne si takhle provrtám kokos, říkal. Myslím, že by to udělal, kdyby šéf nebyl prozíravější a pistoli neschoval. Největší průser byl s policajty, kteří se nacucaní jak houby poflakovali a dodnes poflakují po Kišiněvu a valí kolem sebe vlevo vpravo. Nejnebezpečnější z kišiněvských banditů jsou policajti.

Je to na hovno. Do piče, jak to, že celá ta podělaná historie explodovala takhle najednou? Nebo to potom bude ještě horší? To jsou jenom čistě řečnické otázky. Jenom takové mravenčení v zádech, tak se pokouším to svědění nějak zmírnit. Kde je nenávist? Kde je má spásonosná nenávist? Proč už mě unavuje nenávidět, být krutý? Hnusí se mi, hrozně se mi to všechno hnusí. Zhnusení, které mi svazuje ruce, odzbrojuje mě. Už nejsem k ničemu. Time-out. Jsem nic už necítící kretén. Vím, co mám a co nemám dělat. Ale vlastně nevím nic. Nevím, jestli mám spáchat sebevraždu nebo ne. V pubertě jsem se o to několikrát pokusil a teď se mi sebevrazi i sebevražda hnusí. Jestli se mám zabít, tak příště to bude najisto. Už se neprobudím necítě pořezané ruce. Ale je mi hnusně. Jak říkával Fane Babanu: už se mi to ekluje, a jsem na smrt unuděný. Jenže ten si našel únik aspoň v internetu a alkoholu. Mně se hnusí všechno. Život, sen, smrt. Nakopal bych někoho do prdele, jenom tak, ale proč? Nakopal bych do prdele sebe. Nebo do hlavy. Všechny bych zabil. Ale bylo by to jen marnění času a sil. Má to smysl? Co má smysl, Bože? Čekám odpověď.

Co jsem cítil tenkrát, když jsem dostal do hlavy flaškou a jako ve filmu se plavně skácel na asfalt a krev se mi řinula po tváři, cítil jsem její teplo, pokoušela se mě chránit, když mysl, paměť, instinkt zmizely čert ví kam. Když se ze mě stala trocha teplého masa zahřívaná mou krví. Krev, která se mi tenkrát řinula po nose, po puse, z ran bylo moje vědomí, které se mě pokoušelo chránit, když já se ztrácel, když jsem odcházel daleko, abych obsáhl vše a nebyl ničím. Nirvána. Je neexistující místo, které obsahuje vše, které mě už tolikrát zmámilo, dalo mi nejvíce toho, co je nejlepší, co nelze vyjádřit slovy, činy, myšlenkami a pocity, rozumíš? Vždycky se mi těžce vracelo z tohoto stavu, způsobeného drogami, ale i bolestí, agonií, nemocí, šokem, jak tenkrát, když jsem pomalu začínal přicházet k sobě, otřel jsem si tvář rukama a díval se na krev, která po mě stékala, která se už začínala srážet, díval jsem se na ni, ale ničemu nerozuměl, díval jsem se na F, který byl u mě, něco říkal, ale já nic nechápal, cítil jsem jen tu teplou krev, která mě jako záchranné lano přitáhla zpět, byl jsem udivený, udivený bez vzteku, bez myšlenek, protože jsem tenkrát žádné neměl, díval jsem se na krev a rozhlížel se kolem a nic nechápal, vůbec nic, nevěděl jsem nic, nevěděl o sobě, všechno bylo jako moře želatiny, dojmů, které se pomalu vznášejí a prostupují, ukolébávaly mě, vlastně neukolébávaly, čert ví, jaké to bylo, pokud bylo, protože jsem nic necítil a tehdy jsem uslyšel hlas F, který něco říkal, díval se na mě a tehdy jsem se začal vracet, byl jsem dost zmatený, chtěl jsem mu něco říct, ale zapomněl jsem, všechno jsem zapomněl, díval jsem se na F a nevěděl, kdo je to, pokusil se mě probudit, abych na něho mluvil, ale já všechno zapomněl, Yo, mluvil na mě, co je s tebou, říkej něco, nesmíš mlčet, ale já byl někde daleko, všechno jsem zapomněl a ničemu nerozuměl, zíral jsem na F, cítil jeho teplo, ale nevěděl jsem, kdo je to, kde jsem, kdo jsem, potom krev, znovu jsem na ni udiveně hleděl a znovu mě přitáhla zpět, Yoooooooo! volal mě F, ale já na něj mlčky zíral, potom jsem se zvedl, podíval se do zrcadla, byl v něm někdo celý od krve, netušil jsem, co tam dělá, a já se cítil být někde uprostřed, ve vzduchu, potom jsem pochopil, že ten v zrcadle jsem já, údivem jsem otevřel pusu a znovu se podíval na F, a zase do zrcadla, všechno jsem zapomněl a nějak si uvědomil, že tamto jsem já a nechápal, jak je to možné, jak můžu být, jak můžu být tamten, už je to dobrý, říkal F a já na něj hleděl a nechápal nic, kdo je F, kdo je ten v zrcadle? Kde je tady? Pojďme ke mně, řekl F, pomohl mi vstát, vyšli jsme ven, vzal moje klíče, zamkl a někam jsme šli.

Kišiněv. Krásné a zmatené dny. Barevné dny a noční kávy a procházky po temných a spletitých ulicích města. Knihy čtené až do svítání. Čekání na ten rudý bod na nebi, který rychle stoupá a mění odstíny.

Dobrou noc, jak je dobře vedle tvé krve, zahřej mou mršinu, prosím, dokud jsem vedle tebe. Kdo ví, co bude zítra. Jestli…

38. Celnice

Tak já ti povím, jak jsem cestoval přes hranice. Kurva, to je snad největší výmrd na cestě z Republiky Moldova do Rumunska a zpět. Ta slavobrána jako by měla zakrýt všecky ty vzájemné rumunsko-moldavské sračky. Jenže to nejde. Ten jejich odér je holt to nejsilnější, co spojuje tyhle dvě země, zemičky, a nedá se to přerazit ani kytkami ani knížkami posílanými tam i sem. Zkrátka: Rumuni jsou pojebaní cigoši, říkají Rumuni z Republiky Moldova, a Moldavani jsou banda kriminálníků, zkurvených rusáků, tvrdí Rumuni z Rumunska. 

Což je vidět nejlíp na hranici. Jednou se jednomu zasranému rumunskému celníkovi nelíbilo, že nosím na hlavě šátek a začal řvát, jako bych mu ho vrazil prvně do řiti a on byl přitom osoba velmi ušlechtilých citů. Jindy zase náušnice. Jindy, že kouřím, zatímco se mi hrabe v tašce. Kvůli tomu mi dokonce vysypal z krabičky cigarety, hrabal se mi v kapsách, nechal si předložit všechny moje papíry, taktak, že se mi nedíval i do prdele, ale říkal, že to příště udělá, jestli před ním zase budu kouřit. Tak tohle jsou ty moldavsko-rumunské vzájemnosti. Jistě, potom jsem si nahoru do tašky začal jakoby náhodou dávat smradlavé ponožky. Cesta trvající den a noc není nic proti tomuhle dostaveníčku na celnici. Klidně bych jel ještě pět hodin vlakem, jenom abych neviděl ty zkurvené držky celníků. Možná jsou větší svině než fízlové, ale je těžké srovnávat jedno hovno s druhým.

Nemysli si, že mluvím jenom o Rumunech z Rumunska, naši jsou nachlup stejní. Pitomost a hovno jsou geniální, protože vždycky stejné. Co naděláš, holt slavobrána. Jistě, stane se, že tam občas zahlídneš více méně lidskou tvář, ale fakt dost zřídka. Stává se, že se na celnici dostane nějaký ten filolog. Filologové, chudáci, ti jsou všehoschopní. Fakt všeho, když se jim to dovolí.

Takže ty dvě země nerozděluje řeka Prut, ale sračky, které si vzájemně kydáme na hlavu. Kdosi říkal něnavižu etich rumynov, však mají všeci brouka v hlavě, a kdosi jiný, že ti Moldavani jsou fakt do jednoho debilové, neviděl jsem jedinýho, který by byl normální.

Když jsem přijel do Rumunska, pochopil jsem, že moje cesta tady neskončila. Že budu muset jet ještě dlouho, než dojedu někam, kde bych se cítil dobře. Možná je lépe zůstat na místě, když si myslíš, že jinde je to větší odvaz, nevím. Všichni v mém věku chtějí někam zdrhnout. Kamkoli, jenom ne zůstat tam, kde jsou.

Moldavani v sobě mají debilní hrdost, že jsou Moldavani, jako by to snad byla nějaká zásluha (jako ten Američan, o kterém mi vyprávěl Buru – ten zasraný Texasan řval na všecky, že je Američan, jako by byl Panenka Maria nebo co), a Rum. z Rum. jsou zas zamindrákovaní, že jsou Rumuni, když někam přijedou, tak jsou najednou úplně maličcí, malí a nasraní, že se narodili jako Rumuni a nenávidí všechny Rumuny, které potkávají, protože jim to furt připomínají.

Mezi těma dvěma státy, v nichž je shnilé úplně všecko, je vidět tak akorát vzájemné milimetrové rozdíly, jinak nic. Jsou jako dvě stejné dlaně, které fackují jednu společnou tvář. Výjevy vlastenecké epilepsie a hromadné scény čurání proti větru. A co já vím, co ještě. Jenom hlavně nic normálního. Ale sama to znáš možná líp. Sama bys mi o tom mohla vykládat. No dobrá, jasně, mluvím já.

Ale raděj o tom nemluvme. Občas mám chuť udělat to, co jsem provedl s domem po rodičích. Plameny a dým očistí vše. Ale bylo by z toho asi moc kouře. Hovno špatně hoří a hlísti se hned tak neudusí. Vím že je to hnusný, ale, do piče, copak za to můžu, copak můžu za to, že se krade, že se vraždí, že otcové omrdávají svoje dcery, že si sereme do hnízda víc než je zdrávo, že se v jednom kuse do všeho sereme, no co, co na mě tak čumíš?

Alexandru Vakulovski: Pizdeţ (Pičus). Aula, Brasov, 2002, 128 s.