Svět se ukazoval zřetelně. Námraza na trávníku, každé jednotlivé stéblo trávy, do jednoho potáhlé krustou krystalků. Pod nohama skřípaly a lámaly se. Došlapoval pevně, každým krokem led drtil a rozpouštěl a zanechával za sebou šlépěje – ohlédl se za nimi – nerostné zeleně, vlhkého malachitu. Zamnul si při chůzi ruce a zasmál se. Stromy, ti překrásní přátelé, celou tu dobu stojí a čekají, až ho budou moci přijmout: jak řady štíhlých pěšáků čekají na jeho povely. Větévky bez listů se vstřícně komíhaly ve větru na pozadí poškrábaného bílého nebe. Na jednom si ptáčkové, sýkorky, vyměnili místa, poskočili sem tam a pak společně odletěli v půvabné vlnce strachu. Sledoval je očima a spatřil shrbenou nízkou postavu, jak k němu kráčí od Fairmead House. Znal ten způsob chůze, váhu nesenou nízko u boků, vyrovnané a přímé kročeje, ramena napjatě zdvižená a na nich břemeno hlavy. John Clare.

Jan přistoupil k doktorovi, který vypadal podivně a rozrušeně, bez svrchníku a prostovlasý poskakoval na místě, aby zahnal mráz, zahříval si dechem ruce a čas od času se usmál. Třeba obdržel tu dobrou zprávu, po které Jan toužil, nenáviděl se za tu touhu, ale nedokázal potlačit bolestné sílení naděje.

„Dobré ráno, pane doktore.“

„Ach ano, dobré ráno. Je skutečně hezky. Nádherně.“ Teatrálně vtáhl vzduch rozechvělými a klenutými nozdrami. Vzduch mu vstoupil do hlavy a do hrudníku v lahodných doušcích chladivého jasu. Připadal si mimořádně vysoký a bdělý.

„Máte pro mne něco?“

„Jakže?“

„Chtěl jsem říct, jestli mi něco přišlo, chápete, od...?“

„Á tak. Ale ano, vlastně ano. Včera vám přišel dopis, ale od té doby jsme spolu nemluvili. Tady ho máte.“ Allen hmátl do kapsy u vesty. „Nevím, od koho je.“

Jan si dopis vzal. Na zadní straně nebyla uvedena adresa odesilatele. „To vám není zima?“ zeptal se, když znovu zdvihl oči. Doktor měl ruce zastrčené do podpaží a třásl nohama.

„Je mi zima, asi ano. Tak nepůjdeme dovnitř? Na šálek čaje?“

Když vstoupili do domu, dr. Allen zamířil do kuchyně a Jan se šoural za ním. Kuchařku a její pomocnice Allen vlídně zahnal a dal se do vaření čaje sám: s prozpěvováním odklopil víko nádoby na čaj, sňal hrnky z háčků na polici. Jan si sedl ke stolu, tiskl dopis mezi dlaněmi a hleděl na dívky, které se tísnily u stěny a špitaly si koutkem úst. Rád by jim dal nějaké znamení, že patří k nim. Snažil se dát to najevo držením těla: seděl pevně a strnule jak nějaký neobratně zavázaný lidský balík, který sem donesli a nechali ho tu. Ale ony jeho pohled odmítaly opětovat. Vlastně ne – víceméně ho nevnímaly. Kdysi to bývalo jiné: v dobách, kdy se styděl za dusot svých okovaných bot na leštěných podlahách sídel jeho urozených mecenášů, když přicházel jako kuriózní génius, zvaný přes rozdíl společenských vrstev k rozhovoru a na prohlídku a poté předaný do místností pro služebnictvo, kde ho nakrmili, než šel zase zpátky do svého domku. Tehdy pokaždé cítil, jak se mu svaly v obličeji, ztuhlé z úsměvů, uvolňují, když žvýká chleba a špek a může naslouchat jejich rozhovoru, aniž by uvažoval o svém postavení. Teď už ale nebyl venkovanem a nebyl ani básníkem. Pokud v něm vůbec něco viděli, pak tedy lékařova pacienta: blázna.

Přestal se o ně starat a otevřel dopis.

Velevážený básníku, pane Johne Clare,

stejně jako Vy jsem – přinejmenším navenek – prostý člověk. Doufám, že mi nebudete zazlívat smělost, s níž se na Vás obracím. Věřte, že beru pero do prstů s rozechvěním!

Jsem rolník z dorsetského hrabství. Živím se jako pacholek na statku, jako jste to – pokud se nemýlím – svého času činil i Vy, ale tím můj příběh nekončí. Již mnoho let chovám silné zalíbení k nebeskému umění básnickému a jsem uctívačem chrámu Múz. Někteří pronesli i laskavá slova, že mým pokusům neschází hodnota a snad i přímo talent...

Nic. Žádná pomoc, žádná odpověď z literárního světa, který se k němu obrátil zády, odvrhl ho a nechá ho zemřít v pustině. Jan sjel očima k obvyklé žádosti o pomoc – a byl by snad tak laskav a pohlédl svým „okem, které budí strach,“ na přiložené pokusy? Neměl by snad některý jeho přítel, vlídně nakloněný venkovské poezii, zájem některou báseň vydat?

„Čaj,“ řekl dr. Allen a podal Janovi hrnek.

Jan dopis smuchlal do kapsy – později pozoroval, jak tmavne a kroutí se v ohni –, zatímco doktor zůstal stát a rychle upíjel.

„Nemáte náhodou nějaké zprávy?“ zeptal se ho Jan. „O těch mých básních, které jste rozeslal přátelům?“

„Á, ano, jistě. Ano, promiňte. Úplně jsem to pustil z hlavy.“ Jan doktora sledoval, jak ze rtů soustředěně formuje ten svůj vytrvalý úsměv, a věděl, že odpověď nebude příznivá. „Ano, bohužel jste se podle všeho nemýlil v předpokladu, že talent vašeho typu už není v módě. Jakýkoli vliv módy na podobné záležitosti je samozřejmě nutno soudit s nejprudším opovržením, ale nejspíš prostě v některých obdobích...“

Doktorova rozšafná nálada se teď přelila do výkladu nových tendencí v literárním vkusu. Jan – pro kterého se teď hrnek s čajem stal nepříjemnou zátěží – si mezitím v duchu začal nahlas formulovat odpověď panu E. Higginsovi, ve kterém mu otevřeně řekne, co by měl určitě vědět.

...za žádných okolností nesvěřujte ani nejmenší naděje... proměnlivé rozmary... z přátel se stanou cizí lidé... obralo mne o klid mysli, rodnou zemi i manželky...