Osud polského prozaika Juliana Stryjkowského je do jisté míry charakteristický pro tu část polsko-židovských autorů, kteří vyrůstali v ortodoxních židovských rodinách, prošli si fascinací nejprve sionismem a posléze komunismem, aby po letech slepé víry (protože „víra“ je v případě Stryjkowského klíčovým slovem) dospěli – dříve či později – k vystřízlivění. 

Stryjkowski se narodil jako Pesach Stark v roce 1905 v haličském městečku Stryj (dnes ve Lvovské oblasti na Ukrajině). Nazveme-li ho polským spisovatelem židovského původu, hned zpočátku narazíme na problém daný tímto vymezením. Sám Stryjkowski, dnes známý především svými literárními portréty zaniklého židovského světa, měl ke svému „židovství“ rozporuplný vztah. Narodil se v silně věřící, ortodoxní židovské rodině. Jeho otec, Cvi Rosenmann, byl melamedem (učitelem) v chederu, kde vyučoval základy judaismu a hebrejštiny. Polsky učila malého Pesacha až později sestra, doma s rodiči hovořil v jidiš.

Později navštěvoval polské školy a už v té době nebyl – podle svých vlastních slov – věřícím. Pociťoval nechuť k ortodoxnímu uzavřenému židovskému světu, k jeho bídě, k omezování volnosti jednotlivce nejrůznějšími náboženskými nákazy a zákazy. Intenzivně se však zajímal o hebrejštinu a hebrejskou literaturu i o dějiny Židů. V této době začal inklinovat k sionismu, který mu zastoupil víru. Stryjkowského fascinace sionistickým hnutím dokazuje jeho hlubokou potřebu přilnout k nějaké formě ideologie, což byla vlastnost, s níž se potýkal téměř celý život. Novou životní etapu mu otevřel pobyt ve Lvově, kam odjel studovat polonistiku u význačného znalce literatury polského romantismu Juliusze Kleinera. Právě tady navázal první kontakty s komunismem. V té době také publikoval první publicistické texty.

Za druhé světové války utekl Stryjkowski na východ a pracoval mj. v redakci polskojazyčných novin Czerwony Sztandar, později v rozhlase. S pomocí spisovatelky, přesvědčené komunistky (a plukovnice Rudé armády) Wandy Wasilewské pak v Moskvě získal práci jako korektor a posléze redaktor v redakci týdeníku Wolna Polska (1943), v témže roce vstupuje do PPS (Polské socialistické strany). Sám Stryjkowski často opakoval, že Žid-komunista přestává být Židem. Řada Židů, včetně jeho samého, se tak ocitla v paradoxní situaci: „přestali být Židy“, ale necítili se ani jako Poláci… V komunismu řada z nich spatřovala jakousi realizaci mýtu o příchodu mesiáše, podle Stryjkowského se k tomu navíc přidávala řada praktických otázek (oficiální sovětská nezaměstnanost a deklarovaná snaha potírat antisemitismus).

V roce 1946 dokončuje svůj první román Hlasy v temnotách, první část tzv. haličské tetralogie z prostředí haličských Židů před první světovou válkou. Román je však cenzurou označen za „atentát na socialistický realismus“ a vyjít může až o deset let později (1956). Stryjkowski (který v té době mj. přijímá jeden z používaných pseudonymů za své skutečné jméno, což si později častokrát vyčítá) se vrací do Polska a v roce 1951 vydává svůj tištěný debut, socrealistický román Běh do Fragalà o chudých italských bezzemcích, kteří se ve jménu třídní spravedlnosti zmocní půdy (za což musel opustit Řím, kde působil jako korespondent Polské tiskové agentury). V Polsku poté působil dlouhá léta jako redaktor literárního měsíčníku Twórczość.

Vystřízlivění z komunismu přišlo až později. S komunismem se oficiálně rozešel v roce 1966, kdy spolu s dalšími osobnostmi (např. W. Szymborskou nebo T. Konwickým) vystoupil z Polské sjednocené dělnické strany na protest proti vyloučení filozofa Leszka Kołakowského. V následujících letech se přidal na stranu kritiků komunistického režimu, např. v roce 1975 podepsal tzv. Dopis 59, v němž řada známých osobností kritizovala plánované změny polské ústavy, včetně formulací o vůdčí roli komunistické strany a věčného přátelství se Sovětským svazem.

V průběhu let doplnil román Hlasy v temnotách dalšími texty věnovanými židovské Haliči: Austeria (1966), Azrilův sen (1975) a Ozvěna (1988). V nich portrétuje tradiční svět Židů, bohatou židovskou kulturu a religiozitu. Věnuje pozornost soužití dvou národů, Židů a Poláků, ale čtenářům nabízí i velmi osobní obraz židovské historie (nepopírá skrytou autobiografickou rovinu svých děl). Jeho „haličské romány“ vynikají různorodostí a mnohovrstevnatostí zachyceného židovského světa. Každá z postav jako by ztělesňovala jeden z možných přístupů k životu, jednu z možností, jak se stavět k vlastnímu židovství (od Židů asimilovaných k těm silně věřícím, od sionistů k socialistům, od prostých kupců k židovské inteligenci). Prostor dostává takřka realistický detail i hlubší filozofický a duchovní rozměr příběhu. Zaujme i Stryjkowského jazyk, živá mluva, zvláštní směs polštiny a „židovského jazyka“ (jak Stryjskowski nazýval jidiš), někdy připomínající posvátné židovské texty, jindy živé, autentické vyprávění starých židovských mudrců. Stryjkowski neměl rád experimenty. O to autentičtěji však v jeho textech působí „konzervativní“ vyprávění zbavené zbytečné sentimentality. Andrzej Kijowski, literární kritik a esejista, kdysi nazval Stryjkowského „židovským Gombrowiczem“. Trefně tak pojmenoval snad nejzajímavější rovinu autorových textů: ničím nepřibarvený, a místy i kritický pohled do vlastních řad, neochotu podlehnout černobílým schématům (což bylo po zkušenosti šoa těžší než kdykoli předtím), nesentimentální přístup k vlastnímu židovství a uvědomění si, jak komplikovaným fenoménem židovství vlastně je. Snad právě proto je „haličská tetralogie“ natolik pravdivým a živým portrétem zmizelého světa.

K židovským tématům, byť v jiné podobě, se Stryjkowski vrátil ještě v 80. letech, kdy publikoval volnou trilogii inspirovanou biblickými starozákonními motivy: Odpověď (1982), Král David žije! (1984) a Juda Makabi (1986). Tvorbu uzavřel symbolicky románem Mlčení (1993), v němž se vyznává ze své homosexuality, resp. nutnosti celoživotně ji skrývat (vedle témat komunismu, respektive antikomunismu, a tématu židovského jde o třetí klíčový motiv autorovy tvorby).