Camõesova cena za rok 2010
Gullar, Ferreira (Camõesova cena za rok 2010)

Camõesova cena za rok 2010

Prestižní cenu pro portugalsky píšící autory získal Ferreira Gullar, výrazná osobnost brazilské umělecké scény od 2. poloviny 20. století, autor básní vyřezávaných do dřeva i výmluvných fejetonů, vrcholný představitel brazilského konkretismu.

Laureátem dvacáté druhé Camõesovy ceny (Prêmio Camões) se stal básník, esejista, divadelní a televizní scenárista, umělecký kritik, novinář a překladatel Ferreira Gullar. Je v pořadí devátým brazilským autorem, který toto prestižní literární ocenění obdržel.

Ferreira Gullar se narodil 10. září 1930 ve městě São Luís ve státě Maranhão jako čtvrtý z jedenácti dětí. V patnácti letech se nejprve nadchl pro studium portugalštiny a poté, co časopisecky publikoval první sonet nazvaný O trabalho (Práce), se rozhodl, že bude spisovatelem. V osmnácti již spolupracoval s místním deníkem Diário de São Luís. V duchu tvrzení „kdo si vymyslí jméno, vymyslí si život“ nahradil své občanské jméno José Ribamar Ferreira Goulart pseudonymem poskládaným z příjmení rodičů. Rodinné jméno z otcovy strany zvolil místo křestního jména a matčino původně francouzské příjmení změnil na Gullar.

V roce 1949 vydal, částečně na vlastní náklady, první sbírku básní Um pouco acima do chão (Kousek nad zemí), v níž je po formální stránce patrný vliv poezie brazilských básníků „generace 45". Gullar však později sbírku nepovažoval za kvalitní a nechtěl ji uvádět ve svém životopise. Počátkem padesátých let se přestěhoval do Ria de Janeiro. V roce 1950 vyhrála jeho báseň O galo (Kohout) literární soutěž vypsanou brazilskými literárními novinami Jornal de Letras.

Zlomovým obdobím v osobním i profesním životě Ferreiry Gullara byl rok 1954, kdy vydal vysoce ceněnou druhou básnickou sbírku A luta corporal (Tělesný zápas), seznámil se s konkretisty Haroldem de CamposDéciem Pignatarim a oženil se s herečkou Therezou Aragãovou. Jeho další tvorba byla ve znamení konkretismu, známé jsou například básně ryté do dřeva. Brazilská literární avantgarda původně ze São Paula v té době zásadně ovlivňovala světové konkretistické hnutí postupně zahrnující téměř všechny oblasti umění.

V roce 1958 došlo mezi konkretisty k ideovému nesouladu, po němž se odštěpila skupina z Ria de Janeiro v čele s Gullarem a básníkem Reinaldem Jardimem. Kritizovali zejména přílišný racionalismus, nucené experimentování a lpění na formě, „oddělování poezie od slov“ a malou sociální a politickou angažovanost. O rok později vydal Gullar klíčovou knihu esejů Teoria do não-objeto (Teorie neobjektu), v níž vystoupil proti „vědeckým“ a pozitivistickým postojům k umění, a naopak vyzdvihl nutnou subjektivitu a osobitý výraz. Bývalí riodejaneirští konkretisté se rozhodli dát tomuto uměleckému směru nový impuls a s podobně smýšlejícími výtvarníky se prohlásili za neokonkretisty.

23. března 1959 vychází v nedělní příloze deníku Jornal do Brasil, jehož šéfredaktorem tehdy byl Reinaldo Jardim, Manifest neokonkretismu. Kromě Gullara a Jardima jej podepsali básník a umělecký kritik Theon Spanudis, sochaři Almícar de CastroFranz Weissmann, malířka a výtvarnice Lígia Clark a sochařka a malířka Lígia Pape. V den vydání manifestu byla v rijodejaneirském Muzeu moderního umění zahájena První výstava neokonkretistického umění. Svá díla na ní představili především signatáři manifestu. Ačkoli se obdobná výstava konala ještě dvakrát, vliv neokonkretistů na umělecký svět slábl a nepřesáhl hranice Ria de Janeiro.

Po vojenském převratu v Brazílii v roce 1964 a následné politické represi opustil Gullar literární experimenty a začal psát výrazně sociálně laděnou poezii, někdy však kritizovanou pro přílišnou snahu o lidovost. V letech 1971 až 1977 žil v exilu v Paříži a Buenos Aires.

Ferreira Gullar dosud vydal šestnáct básnických sbírek. Výbory z nich jsou obsaženy v pěti antologiích. Již v roce 1983 sestavil literární historik Alfredo Bosi antologii s názvem Os melhores poemas de Ferreira Gullar (Nejlepší básně Ferreiry Gullara). Poslední básnická sbírka Em alguma parte alguma (Někde nikde) vyšla v roce 2010. Gullar je rovněž autorem pěti sbírek povídek a fejetonů a třinácti souborů esejů. V esejích o umění se zabývá především projevy evropského a brazilského modernismu, kriticky zpracovává přínos konkretismu a neokonkretismu.

Významné je rovněž Gullarovo působení v oblasti divadla. V roce 1962 začala jeho spolupráce s dramatikem a autorem řady telenovel Diasem Gomesem. Společně uvedli hru o životě brazilského prezidenta a nesmlouvavého politika Getúlia Vargase nazvanou Dr. Getúlio, sua vida e glória (Dr. Getúlio, jeho život a sláva). Autorskou dvojici tvořil také s hercem Oduvaldem Vianou Filhem. Společně byli vyznamenáni Molierovou cenou za hru Se correr o bicho pega, se ficar o bicho come (Poběžíš-li, chytí tě, zůstaneš-li, spolkne tě) jako za nejlepší brazilský divadelní počin roku 1966. Toto politicky angažované drama je považováno za počátek moderního brazilského divadla.

V roce 2002 byl Ferreira Gullar nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Za soubor fejetonů Resmungos (Reptání) mu v roce 2007 bylo uděleno nejvýznamnější ocenění brazilské literatury Prêmio Jabuti. Totéž ocenění získal již v roce 1999 za sbírku básní Muitas vozes (Mnoho hlasů).