DŠ: Výstava je věnovaná grafikám vzniklým mezi lety 1920 a 1950. Na základě jakých kritérií je toto období vymezeno?
SA: Veškeré chronologické uspořádání je vždy poněkud sporné. Ale řekněme, že rok 1920 je momentem, v němž končí ozbrojený, násilný konflikt Mexické revoluce, a pak začíná jakási „občanská“ fáze revoluce. Takže se jedná o politicky důležitý mezník, který později přerostl do uměleckého a literárního světa. Výstava by mohla končit rokem 1940, protože ten je také důležitým mezníkem mexických dějin, jelikož končí vláda prezidenta Lázara Cárdenase. Po něm začíná druhá světová válka, hlavní město Mexiko se začíná rozrůstat a mexická společnost se začíná více soustřeďovat do města. Ale kdybychom skončili rokem 1940, nedali bychom prostor exilu, tedy lidem, kteří se postavili fašistům a své útočiště nalézali v Mexiku už od let 1938–39. Exulanti rozhodně hráli velkou roli v rozvoji mexického literárního, výtvarného a grafického života. A jelikož výstava pokračuje až do roku 1950, pojímá i protifašistický exil z Evropy, kde hráli podstatnou úlohu i španělští přistěhovalci. V roce 1950 také Octavio Paz publikuje El laberinto de la soledad (Labyrit samoty), velký esej o podstatě „mexictví“, v němž autor vyzývá společnost, aby skoncovala s kulturním „nacionalismem“, který v Mexiku panoval v předešlých letech. A pak se v Mexiku objevil El canto general (Veliký zpěv) Pabla Nerudy, s obálkou, jejíž grafickou podobu vytvořil Španěl. Přišlo mi zajímavé, že knihu edičně připravil a vytiskl Španěl, napsal Chilan, ilustrace vytvořili Mexičané a nakonec i vyšla v Mexiku. Takže Veliký zpěv, na který se zde návštěvníci mohou podívat, dobře shrnuje umělecko-literární vztah mezi Španělskem a Latinskou Amerikou.

- A co se grafikou dělo po roce 1950?
- Po roce 1950 se už dostává daleko více do popředí fotografie. Kresby a ilustrace ztrácejí dominantní pozici. A čtyřicátá léta jsou jistým přechodným obdobím od rytin a ilustrací směrem k fotografii, což platí nejen pro Mexiko, ale globálně. Druhá světová válka navíc „fotožurnalistiku“ svým způsobem konsolidovala. Ale díky tomu, že výstava sahá do roku 1950, jsem se mohl ještě věnovat surrealismu, exilu Španělů v Mexiku, a vešla se tam i skupina grafických tvůrců sdružených pod jménem TGP (Taller de Gráfica Popular), z nichž většina byli komunisté, kteří vytvořili celou řadu grafik se silným politickým námětem. Dále třeba Luis Buñuel v roce 1950 natočil film Los Olvidados, kde jsou záběry z předměstí hlavního města Mexika. Mexická společnost tedy v těchto letech přestala být venkovskou společností.

- Výstava se koná při jisté zvláštní příležitosti. Mohl byste ji přiblížit?
- Minulý rok a vlastně ještě letos Mexiko slaví výročí dvou set let nezávislosti a sta let od Mexické revoluce. Při přípravě této výstavy jsem s těmito výročími ale nijak nepočítal. Byla to spíš náhoda. Když jsem přípravu výstavy dokončil, začínalo se hovořit o oslavách výročí. Téma přínosu mexické revoluce je ale stále kontroverzní a popsaly se o něm celé stohy papíru a další zajisté přibudou. V každém případě je to ale období, které současné Mexiko charakterizuje.

- To jste se tedy dobře strefil. Mnoho návštěvníků jistě napadne, že výstava vznikla právě kvůli výročí.
- Byla to skutečně velká náhoda. Už před asi dvanácti lety jsme ještě s jedním kolegou sestavili výstavu o mexické fotografii z let 1920–40, a tak jsem na to chtěl navázat výstavou kreseb a rytin, jen to období jsem o pár let natáhl. Ale souhlasím, byla to dobrá trefa.

- Na kterého autora byste zvlášť upozornil?
- Určitě na oblíbeného a uznávaného ilustrátora Josého Guadalupe Posadu. Jedním z jeho věhlasných děl je rytina lebky – La Calavera – ta tu také visí. Ta je ale už z roku 1910, takže vlastně také slaví sto let. A když už jsme u těch výročí, Mexičané si letos určitě připomenou sto let od narození herce Cantinflase, který se sice neproslavil na mezinárodní scéně, ale ve svém prvním hereckém období hrál ve filmech z prostředí okrajových čtvrtí hlavního města Mexika. Existuje dokonce kresba, kde je Cantinflas karikován.

- Výstava nemá být k vidění pouze v pražském Cervantesově institutu – která města a země navštíví?
- Byla zahájena v květnu 2010 ve valencijském Muzeu kresby, na podzim pak byla v Madridu, teď je v Praze, pak má namířeno do Berlína a doufám, že i do Mexika. Ještě se představí v Paříži, ale opravdu si přeji, aby ji viděli i v Mexiku – tam by neměla chybět. Akorát ještě nevíme kde – jelikož se tam mluví španělsky, nemají tam Cervantesův institut, takže zatím hledáme zázemí. Ale snad se nám to povede a koncem tohoto roku se tam dostane – vždyť celá řada kreseb patří mexickým sběratelům.

- Jak náročné bylo sehnat všechny kresby, plakáty nebo obálky knih?
- Hodně. Jde o období třiceti let a je to široká, polytematická chronologie – v zásadě se jedná o šest hlavních témat, jež jsou označena písmeny, protože se jedná o výstavu knih a písmena se nám líbila víc než čísla. Ale pořadí výstavy je volné. Návštěvník může, ale nemusí sledovat abecední pořadí. Ale stejně doporučuji začít písmenem A, tam začíná Revoluce a všechno dobré i zlé, co se později v Mexiku děje, se k revoluci nějakým způsobem vztahuje – pokud jde o Mexiko, revoluce je všudypřítomná a hodně předurčila směřování umění: stimulovala umělecké a literární debaty, umělecký svět se ptal, co má psát a jak má tvořit po revoluci.

- A jaká jsou další stěžejní témata?
- Například svět dětí, avantgarda, město, pak levicová grafika a také kresby týkající se mexické identity – tedy otázka, jaké by mělo být Mexiko po revoluci. Téma identity je zcela zásadní a proniklo do uměleckého a literárního světa. José Vasconcelos, důležitý a kontroverzní intelektuál, první porevoluční tajemník pro veřejné vzdělávání, obhajoval míšenecké Mexiko, kde by se indiánský prvek mísil se španělskými a „západními“ prvky. Tedy jakési mestické Mexiko, které neopomíjí latinskoamerický ani „univerzální“ rozměr. Taková byla jeho kulturní politika; byl také otcem muralismu – to on vyzval umělce, aby začali malovat po stěnách. Vasconcelosova idea mestického Mexika ale brzy ztratila půdu pod nohama, jelikož umělci byli toho názoru, že tyto dvě kultury nejen že si nesmějí být rovny, ale že indiánské umění má mít hlavní slovo. Indiánský prvek tedy neměl být jen příměsí, nýbrž hlavní součástí kultury.

- Jak se to projevuje v grafice?
- Třeba Posadova slavná La Calavera pochází z indiánských předkolumbovských tradic. Mísí se v ní ale i katolictví s tématem pomíjivosti života. Ale řekl bych, že daleko více souvisí s indiány než s pozdějším katolictvím. Indiánské motivy se tedy do mexické grafiky promítly, ale nedostaly se do všech oblastí a všech témat. V umění je ale La Calavera zastoupena hojně.

- Byli někteří autoři těchto obrázků a rytin indiánského původu?
- Takové tady nemáme. Jsou tu zastoupena rozmanitá díla a některé kresby vyobrazují etnografické prvky předkolumbovské Latinské Ameriky. Ale je pravda, že od asi dvacátých let 20. století bylo Mexiko takzvaně „v módě“, a to hlavně pro turisty z USA. A ti většinou hledali indiány, nikoli městkou kulturu. A Evropané do Mexika ani moc necestovali – většinou přišli coby exulanti. Je tady také dílo jednoho českého autora – Egona Erwina Kische, který dostal v Mexiku politický azyl. Ten je v sekci „Ti druzí“, kde jsou lidé, kteří přijeli do Mexika z jiné země a vyprávějí o své mexické zkušenosti – tedy jakási vize Mexika nemexickýma očima žijícíma v Mexiku.

- Existoval umělecký protipól, který se naopak odklonil od indiánských tradic?
- Nejkosmopolitnější skupinou byli takzvaní „Contemporáneos“ – autoři, kterým se říká tímto jménem, ale netvořili skupinu jako takovou, to jméno jim spíše bylo připsáno, než že by sepsali nějaký manifest. Byli to vesměs básníci, překládali do španělštiny francouzsky a anglicky psanou literaturu a založili kritiku umění. Nebyli ale moc oblíbení – lidé měli za to, že příliš vzhlížejí k jiným kulturám a Mexiko je nezajímá. A zároveň mnozí z nich byli homosexuálně orientovaní, což jim v katolickém Mexiku na oblíbenosti nepřidalo. Ale to už je jiné téma.

- Návštěvníci ze mohou zhlédnout kresby známých osobností – jakých?
- Nejznámějším bude asi malíř Diego Rivera. Tomu je věnovaná jedna část výstavy, ale Rivera měl prsty snad ve všem – takže jeho rukopisu si lze všimnout i v jiných částech. Ovšem co se týče obálek knih slavných mexických spisovatelů, tam budou zklamáni – mexická literatura pronikla za hranice Mexika až s autory jako je Juan Rulfo, Carlos Fuentes nebo Octavio Paz, po roce 1950. Ale je tu třeba sbírka Poeta en Nueva York (Básník v New Yorku) od Federika Garcíi Lorky, která vyšla v Mexiku, nebo sbírka básní od Juana Ramóna Jiméneze, obě vydané po válce. A tato jména již českým návštěvníkům budou jistě přinejmenším povědomá.

- Jaké lze vypozorovat stylové tendence grafik v průběhu daných let?
- Dvacátá léta jsou asi nejvíc avantgardní a experimentální, od třicátých let se vše víceméně drží ve stejných kolejích. Ale třicátá léta jsou plná zajímavých mezinárodně-politických témat – totalitní režimy, nacismus nebo španělská občanská válka. Ve čtyřicátých letech si začíná své místo získávat fotografie. Kresba s fotografií nějakých pár let koexistovala a pak trochu soutěžila, než fotografie nakonec převzala dominantní roli. Ukázkový je třeba jeden časopis z roku 1945, který publikuje kresby, ale na jeho stránkách se objevují i fotografie. Zhruba v těchto letech spolu kresba a fotografie začínají soupeřit a fotka z toho pak vyjde vítězně.