Někdo nevídaně brutálním způsobem vyvraždil celou rodinu, naživu zůstal jen patnáctiletý chlapec, pobodaný a v hlubokém bezvědomí. Někde je ale pořád naživu jeho sestra a je zřejmě v akutním nebezpečí. Proto sáhne policie k netradiční metodě a nechá chlapce zhypnotizovat. Šokující informace, které se hypnotizér Erik Maria Bark dozví, jsou teprve začátkem detektivky, jež se ve Švédsku v roce 2009 stala nakladatelským hitem číslo jedna.

Kniha Larse Keplera jde ve stopách úspěšné švédské detektivní tradice, kterou odborníci pregnantně shrnují pod označením "prostředí a žaludeční vředy". Jde o to, s důrazem na roli prostředí umístit děj do nějakého švédského města, nejlépe Stockholmu, a osobu, která pátrá po vrahovi, zlidštit, vyjádřit její zapojenost do tvrdého života hmatatelným důkazem, snesitelným hlavně díky práškům proti bolesti.

V případě Keplerova románu roli notorického polykače analgetik nedostal hlavní vyšetřovatel, ale hypnotizér Erik, který se do pátrání plně zapojuje, když je unesen jeho syn. Joona Liina naopak působí jako klidná jistota a svým "kdo z nás dvou měl pravdu" upomíná na neomylné, roztomile poirotovsky naduté detektivy klasického střihu.

Doutnáková ulice

Stockholm, kde se Hypnotizér z větší části odehrává, je v knize zhmotněn podobným způsobem, jakým hlavní město pojal švédský autor bestsellerů o hackerce Lisbeth Salanderové Stieg Larsson, když detailně zdokumentoval pohyb svých postav po konkrétních ulicích, a nic zlého netuše tak umožnil budoucím fanouškům pořádat do Stockholmu zájezdy ve stopách oblíbených knižních hrdinů.

Lars Kepler je ke svým fanouškům také vstřícný a mapa Stockholmu textem pravidelně probleskuje. Malá pomoc znevýhodněným českým čtenářům, kteří by si chtěli udělat výlet: Doutnákovou ulici hledejte jako Luntmakargatan. Kdo chce vědět víc, bude si muset koupit knihu v originále... Samotné finále krvavého dramatu je ale umístěno daleko na sever Švédska, a přidává tak románu ledově exotickou dimenzi.

V době svého vydání nabízel román Hypnotizér kromě obsahu ještě jednu záhadu, která poutala značnou pozornost. Byla to identita Larse Keplera. Za účelem odhalení skutečného autora skrývajícího se za pseudonymem se strhlo přímo detektivní pátrání. Rozuzlení bylo nečekané. Lars Kepler kryl manželskou dvojici spisovatelů Alexandra Ahndorila a Alexandry Coelho Ahndorilové.

Stříhání nosu

Ani jeden z manželů se samostatně detektivkám nevěnuje, ale jak se následně vyjádřili, psaní thrilleru je velmi bavilo. Pravá Keplerova identita také vysvětluje poetické detaily, které se občas brutálním vyprávěním mihnou. Podobných všímavých postřehů je plný kupříkladu Ahndorilův útlý román Režisér (2006) o slavném Švédovi Ingmaru Bergmanovi, který vloni vyšel také v českém překladu.

Jinak se ale zdá, že Lars Kepler nevěděl tak docela, kdy je čeho už tak akorát, a žánr určený primárně k zábavě jako by podvědomě zneužil. Ne, že by na detektivku byla vymezena nějaká horní hranice zla a prolité krve, ale na druhé straně je třeba nesklouznout k samoúčelnosti.

Těžko říct, proč bylo nutné zapojit do děje stříhání nosu, různými způsoby zneužívané děti a další hrůzy. S těmito detaily zároveň kontrastuje nezúčastněný, filmově popisný způsob vyprávění. Takhle to Lars Kepler prý zamýšlel. Škoda, potenciál detektivky se zajímavým námětem psané dvěma dobrými spisovateli spočíval jinde.