Severské kriminální romány jsou (nejen) u českých čtenářů v posledním roce mimořádně oblíbené. Tu oblibu nastartovala třídílná série Milénium Švéda Stiega Larssona, prvním skandinávským autorem, který pak zemřelého Švéda vystřídal na špičce českého žebříčku bestsellerů, byl loni na podzim Lars Kepler s thrillerem Hypnotizér. Nedávno Larsi Keplerovi vyšla další detektivka nazvaná Paganiniho smlouva.

Pod pseudonymem Lars Kepler se skrývá manželská dvojice Alexandr a Alexandra Ahndorilovi, švédští spisovatelé, kteří zprvu psali seriózní literaturu, než našli zlatý důl v kriminálním žánru. Nyní již vlastně o skrývání ani nejde, své inkognito autoři odhalili brzy poté, co Hypnotizér zaznamenal velký úspěch ve Švédsku i v zahraničí; tento týden mimochodem přijeli i do Prahy. Úrovně Larssonových knih (tedy zejména té první) nedosahují, i když se ke svému zemřelému krajanovi hlásí – jméno Lars v pseudonymu k Larssonovi přímo odkazuje.

V případě Hypnotizéra a ještě víc u Paganiniho smlouvy jde o řemeslně zručné, ale jinak průměrné thrillery, jakých anglosaský svět chrlí stovky. V Hypnotizérovi ještě autoři uhranuli čtenáře tajemnou zápletkou, v níž se prolínaly dva kriminální případy, hypnóza jako prostředek léčby i výslechu a temné vášně, které pudily lidi k hrozným činům. Také chvíli klamali tělem, než dali najevo, že hlavním hrdinou není psychiatr (a hypnotizér) z titulu knihy, ale švédský komisař s finskými kořeny Joona Linna. V zájmu zvýšení dramatičnosti děje to bohužel občas přehnali a mnohé akční scény byly za hranicí uvěřitelného.

Paganiniho smlouva je v tomto směru o trochu uměřenější, byť ani zde si tvůrci neodpustili nepolapitelného zabijáka, který chladnokrevně likviduje nejen civilisty, ale i uniformované policisty, přičemž v jednu chvíli je střílí jak figurky na střelnici. Zápletka se točí kolem nezákonného obchodu se zbraněmi a jen občas je kombinována s vsuvkami z klasické hudby, jejíž dobrá znalost pomůže k rozluštění několika dílů hádanky. Ahndorilovi alias Lars Kepler umějí psát napínavě. Používají krátké kapitoly, jednoduchý styl s častými dialogy, střídají perspektivy a občas, pro méně pozorné čtenáře oné pětisetstránkové knihy, telegraficky zopakují některé podstatné složky zápletky.

Autoři jsou nepochybně „vypsanější“ než v době psaní Hypnotizéra, vše plyne hladce a čtenář hltá stránku za stránkou. Nicméně knize schází ona zneklidňující nejednoznačnost hlavních postav, ony staré viny, které si s sebou nesou a které se jim hrozí vrátit. To se daří jen v případě Axela Riessena, vysokého úředníka, specialisty na zbrojní dodávky. Po sebevraždě svého předchůdce se dostane do pozice muže, který může povolit nebo zakázat jednu aktuální velkou zásilku zbraní ze Švédska do Afriky, kolem které se hromadí mrtvoly. Riessen si z mládí nese tíživé trauma: býval mimořádně talentovaným houslistou, po tragickém konci románku s konkurentkou z prestižní soutěže virtuozů však svět hudby zcela opustil. Má zničená játra (marně čeká na dárce) a trpí nespavostí, kterou mu pomáhá zahnat jen objetí patnáctileté jemně psychicky postižené dívky (trpí bezmeznou důvěřivostí). Není to žádný úchyl, vše se děje ve vší počestnosti, ovšem tohle vědí čtenáři, nikoliv románová veřejnost, takže tahle výchozí situace slibuje nějaké to fatální nedorozumění a z něho vyplývající trable. Slibných situací je tu ostatně víc, například kolegyně hlavního hrdiny se mezi převážně mužskými kolegy potýká s podceňováním, ba nevraživostí, mírová aktivistka zjistí, že její přítel si zkusil hrát na vyděrače a koneckonců je tu i Joona Linna, jehož tajemnou minulost začínají autoři poodkrývat. Nic z toho ovšem nedotáhnou (Linnova minulost má být námětem jednoho z dalších románů série, která se má rozrůst až na osm pokračování), vedlejší zápletky a postavy brzy zapojují do centrálního příběhu a na jejich předchozí peripetie dávají rychle zapomenout.

V Paganiniho smlouvě je vše triviálně přehledné: na jedné straně dobří, kteří se snaží překazit zločinné záměry, na druhé ti zlí, kteří disponují vlivem, penězi a superzabijákem. Ahndorilovi na pražské tiskové konferenci říkali, že v posledních letech sledují hlavně filmy, knihy už tolik nečtou. Způsob vyprávění akčních thrillerů i přejali: více než rafinovaná zápletka, charaktery postav a peripetie děje je zajímá akce. Pro chystané filmové adaptace (tu první má natáčet Hollywoodem poučený Švéd Lasse Halström) to je asi ideální materiál, ve světě literárního kriminálního žánru nic světoborného. Ale komu stačí dobře dávkované napětí, u kterého nemusí moc přemýšlet, ten bude spokojen.