Proces, který je možné popsat jako „akulturaci hinduismu“, započal v českých zemích přibližně v 90. letech 19. století v rámci okultismu. Jistý zájem o Indii byl patrný již dříve. Díky Jonesově objevu příbuznosti většiny evropských a severoindických jazyků se objevil především v rámci jazykově-etnicky založených nacionalistických ideologií inspirovaných německou romantikou. Ovšem pouze v okultismu se vědění o Indii a jejích náboženstvích proměnilo v živoucí spirituální inspirace. Proč právě inspirace z Indie a proč právě v okultismu? To je otázka, na níž jsem se v předložené knize pokusil najít odpověď.

Kdybych ji měl shrnout v jediné větě, zněla by takto: Byl to právě okultismus, protože okultismus byl téměř ideálním výrazem detradicionalizované moderní spirituality, a byly to inspirace Indie a hinduismus, protože (a) právě Indie a hinduismus se do zorného pole Evropy dostaly v důsledku modernizačními změnami umožněné kolonizace a protože (b) v koloniální situaci se ustavil – na straně kolonistů stejně jako kolonizovaných – diskurs o hinduismu odpovídající potřebám a ideálům moderny poněkud analogickým způsobem jako moderní detradicionalizovaná spiritualita. Byla to jedinečná konstelace, která umožnila okultismu a „hinduismu“ vzájemné setkání a prolnutí, aniž by se okultisté a „hinduisté“ museli fyzicky setkat. V odpovídajících kapitolách jsem, jak doufám, dostatečně vyložil, jak rozumím modernizaci, sekularizaci a s ní související detradicionalizaci, stejně jako své pojetí spirituality jako specificky moderní, vysoce individualizované, zvnitřněné a detradicionalizované formy religiozity. Dále se proto zaměřím pouze na hlavní argument, který v této práci předkládám ke zvážení: Na to, že hinduismus a okultismus se snadno mohly setkat a „porozumět si“ proto, že byly analogickými produkty modernizace. Okultismus představoval jednu z úspěšných strategií vyrovnání se s radikálními proměnami společenských podmínek, které modernizace přinášela. Samotný jeho vznik byl těmito podmínkami umožněn a ve svém vývoji jimi byl nevyhnutelně formován. Již esoterismus, z něhož se okultismus vyvinul, byl produktem modernizace (sekularizace) mimo jiné v tom smyslu, že, jak to vyjádřil A. Faivre, volné [diskursivní] pole, na němž se mohl esoterismus konstituovat, se objevilo teprve ve chvíli, kdy se přírodověda uvolnila z metafyziky, a otevřela se tak možnost (re)artikulovat jednotu kosmického, či přírodního, a božského (znovuustavit jednotu kosmologie a metafyziky, na níž esoterismus stojí) mimo oblast oficiální, (tj. tehdy ještě scholastické) teologie. Již ve svém prvopočátku esoterismus odmítl sekularizaci ve smyslu odkouzlení světa: Jeho základním přesvědčením zůstávala představa, že bůh v nějaké podobě stále přírodou proniká a utváří ji, že i poznání přírody je proto cestou k poznání boha. Druhým významným aspektem ale byla skutečnost, že esoterismus jako druh perenniální filosofie byl umožněn mimo jiné výraznou mírou internalizace chirografického myšlení a že jeho praxe závisela na možnosti studovat rozmanité náboženské texty. Jako bytostně literární spiritualita byl proto esoterismus náchylný k asimilaci veškerých náboženských změn, které přinášel postupující rozvoj technologií tisku a nebývalé šíření gramotnosti prostřednictvím moderních forem vzdělávání. Esoterismus byl kumulací všeho toho, co přinášela modernizace náboženství. Tato kumulace vyvrcholila transformací esoterického diskursu do diskursu okultistického, tj. proměnou symbolického jazyka založeného na představě korespondencí v jazyk reprezentace.

Jestliže sekularizace přispívala k rozkladu nomických struktur společnosti tím, že problematizovala možnosti legitimizace a restaurace společenského řádu jeho rituálním začleněním do řádu kosmického, pak esoterismus položil dobré základy k tomu, aby mohly být nomické struktury pevně znovuustaveny na individuální psychologické rovině. Učinil to nejen tím, že odmítl vědeckou přírodu bez boha, ale také tím, že odmítl osvícenského, ale i křesťanského (zejména protestantského) boha bez přírody, boha radikálně transcendentního. Zároveň však přijímal existenci přírody jako svébytné sféry, kterou lze poznávat nezávisle na zjevení Knihy. Oproti postoji, který se časem etabloval ve vědě, však předpokládal, že „správné“ studium Písma vede ke stejným výsledkům jako studium přírody – k poznání jediného univerzálního ducha. Od počátku tedy stál po boku vědy a spíše v opozici k oficiální teologii a církevnímu křesťanství vůbec. Spjatý na počátku s renesančním humanismem zůstal esoterismus i později v podobě okultismu v rukou volnomyšlenkářů, kterým byly vlastní spíše liberální osvícenské postoje než scholastický tradicionalismus vlastní církvi a jejím nejvlivnějším představitelům. Okultisté tedy byli vždy spíše liberálně, humanisticky a filantropicky orientovanými „osvícenci“ zastávajícími ideály svobody, rovnosti a bratrství. Avšak tím, že nikdy neakceptovali představu mrtvé materiální přírody, zůstávali také romantiky. „Vědecký světový názor“ si do značné míry uchovali i ve chvíli, kdy se věda definitivně vzdala vysvětlení opírajících se o představu jednoty mikro a makrokosmu a omezila se na odhalování jednoznačně ověřitelných kauzálních vztahů.

Orientalismus, hinduismus a modernizace
Ve druhé kapitole své knihy jsem se pokusil objasnit, v jakém smyslu byl hinduismus produktem modernizace. Snažil jsem se poukázat na skutečnost, že diskurs o hinduismu, který se etabloval v Evropě, byl do značné míry dílem osvícensky vzdělaných britských lordů, kteří usilovali o paradoxní věc: Podřídit kolonizovanou Indii modernímu administrativnímu systému, který by ale byl zároveň (náležitě humanisticky) „tradiční“, tj. odpovídal potřebám a zvyklostem kolonizovaného obyvatelstva. Jediným možným způsobem, jak to učinit, bylo odmítnout z hlediska moderního správního aparátu nepřehlednou sociální skutečnost a najít principy moderního vládnutí ve starých textech, které, na rozdíl od všední praxe, měly být výrazem čistého nezkaženého hinduismu, jeho „pravou“ podobou. Jestliže každodenní realita kromě toho, že byla Britům těžko srozumitelná, vykazovala podle jejich soudu stejné nedostatky jako dogmatická a nespravedlivá „klerikální nadvláda“ nad středověkou Evropou, staré texty se jevily jako výraz racionality i principiální lidské rovnosti a deistického přirozeného náboženství. Svou moudrostí i poetičností (v romantickém pohledu), jak se zdálo, převyšovaly i klasickou literaturu antického Řecka. Pokud měla nad Indií panovat „osvícená“ vláda a společenský řád, musela být založena na tomto dědictví.

Neměla na něm ale stát jen Brity iniciovaná – a neohinduisty v zásadě prováděná – „obroda“ indické kultury. Starověká Indie, stejně jako Řecko, byla svým charakterem nejen osvícenská, ale také poetická, primitivně přírodní a moudrá v tom smyslu, že dokázala využívat nástroje poznání, které překračují omezení osvícenského rozumu a které jsou výrazem lidstvu vrozené schopnosti proniknout do tajů života a dospět k poznání jeho absolutní jednoty. Indie tedy byla stejně osvícenská jako romantická; přinejmenším v diskursu orientální renesance, který se mohl ustavit mimo jiné právě díky objevu sanskrtské literatury a indoevropské jazykové jednoty. V evropském kulturním kontextu se tak ustavil diskurs, v němž poskytovala Indie prostředky k řešení všeho, co intelektuály pálilo. Dokud byl úhlavním nepřítelem dogmatismus a náboženská pověra, představovala Indie a s ní hinduismus ideál deistického racionalismu, když se stal nepřítelem hypertrofovaný rozum, přičetl se hinduismu primitivní smysl pro nadracionální poetické poznání.

Moderní intelektuální dějiny Evropy tak vydaly dvě (do značné míry provázané) tradice, z nichž jedna spojila osvícenskou rozumovost s romantickou poetičností tím, že odmítla odbožštit přírodu a vytvořila univerzální náboženství založené stejnou měrou na specifických racionálních postupech hermeneutiky Písem i hermeneutiky přírody, a druhá promítla ideály osvícenství i ideály romantiky do Indie. První tradice se označuje jako esoterismus, druhé se dostalo označení orientální renesance. Tyto dvě tradice byly do jisté míry vzájemně svázané – nikoliv nutně, ale fakticky. Jak ukázal Raymond Schwab ve své vlivné monografii, mnozí čelní představitelé orientální renesance byli k pozitivní recepci literatury přicházející z Indie vhodně predisponováni svým blízkým vztahem k esoterismu. Na druhé straně, jak poukázal Joscelyn Godwin, poté, co se orientalismus proměnil ze všeobecného „laického“ intelektuálního nadšení v profesionální vědu, zůstaly staré orientalistické teorie (stejně jako volnomyšlenkářské předchůdkyně vědeckých teorií religionistických) téměř výhradním vlastnictvím okultistů, kteří v důsledku své univerzalistické ideologie jediné skryté odvěké tradice moudrosti nemohli poznatky o indických náboženstvích přehlížet. To platilo obzvláště ve chvíli, kdy s určitou variací na diskurs orientální renesance začali vystupovat samotní indičtí intelektuálové a „náboženští“ představitelé jako Svámí Vivékánanda a okultisté, kteří měli přímo z Indie zkušenost s „hinduismem“ (a buddhismem).