Dílo, jehož jednoduchost je jen zdánlivá a jež čtenáře ohromí nečekanou hloubkou. Tak by mohla znít charakteristika románu La petite fille de Monsieur Linh (Vnučka pana Linha)francouzského spisovatele Philippa Claudela, s jehož tvorbou se již u nás čtenáři mohli seznámit prostřednictvím českého překladu románu Šedé duše (Les Âmes Grises).

První ze zmíněných děl vypráví poutavý příběh starce pana Linha nuceného opustit rodnou vesnici zničenou válkou, vydat se na cestu lodí do civilizovaného světa, kde by měl začít nový život. Staříkovo jméno a jeho vzpomínky na krajinu jeho domoviny, jíž dominují rýžová pole, napovídají, že pan Linh pochází z asijského kontinentu. Když válka znenadání vtrhne do jeho rodné vesnice, vezme mu rodinu i domov: všichni starcovi blízcí zemřeli, až na jeho nedávno narozenou vnučku Sang diû. Pan Linh dopluje do „cizí a podivné země“, do světa pro jiné takzvaně civilizovaného. Ten se ale vymyká starcovým zkušenostem a chápání. Pan Linh nerozumí jazyku ani zvykům zdejších lidí. Ve vzpomínkách se často vrací ke své domovině, k jejímu poklidnému životu, nenahraditelné krajině a vůním, jež v novém světě zcela postrádá. Snaží se tak překonat smutek, osamělost, pocit vykořeněnosti a strachu z velkého města – té „obludy, která ho spolkne, nebo zahubí“. Je tu s ním jeho Sang diû a on jí musí připravit lepší život, než měl sám.

V té nepřívětivé zemi se naštěstí přece jen najde dobrý člověk. A vůbec nevadí, že pan Linh jeho jazyku nerozumí. Domlouvají se spolu pomocí gest, ukazují si fotografie svých nejbližších a vzájemně se obdarovávají drobnými pozornostmi. I tak málo stačí, aby vzniklo mezi oběma muži pevné pouto. Velkému přátelství, jež se obejde beze slov, však štěstí dlouho nepřeje. Útrapy pana Linha zdaleka nekončí…

Claudelův román chronologicky sleduje peripetie života pana Linha. Jednotlivé příhody jsou líčeny z perspektivy hlavního hrdiny, naivního človíčka nepatřícího do soudobého světa. Claudel záměrně užívá omezeného rejstříku slov. V textu se až nápadně často opakují tytéž výrazy, jako by autor velmi záhy vyčerpal svou slovní zásobu. V této jednoduchosti se však skrývá citová hloubka románu. Čtenáři jsou sdělovány především pocity vykořeněného člověka, který přišel téměř o všechno, cítí se osamocen a ztracen. Pan Linh sice nerozumí jazyku „cizí země“, zato ji velmi intenzivně vnímá svými smysly a jeho pocity jsou častokrát zachyceny ve výčtu pouhých vjemů.

Právě prostřednictvím úsporného jazyka autor odhaluje hrdinovu úzkost. A v tom niterném pohledu do duše opuštěného člověka tkví působivost Claudelova románu – popisuje zkušenost, jež doufejme pro většinu čtenářů zůstane v reálném životě nepoznána, kterou ale se starým panem Linhem prožijí velmi intenzivně.