Francouzský komiksový tvůrce Emmanuel Guibert vypráví ve třech svazcích příběh amerického válečného veterána Alana Ingrama Copea. Už název komiksů vyvolává otázku o rozporu mezi objektivním popisem války jako historické události a jejím osobním prožitkem. Téma subjektivního prožitku jako jediného možného pochopení skutečnosti se nese celým Alanovým příběhem.

Emmanuel Guibert, který dal Alanovu vzpomínání grafickou formu, nečerpal z dochovaných pamětí, ale vycházel přímo z přátelských rozhovorů s o generaci starším válečným veteránem. Obrázky vznikaly ať už v jeho hlavě, nebo na papíře přímo při vyprávění a často společnou prací. Tato setkání zůstala vtisknutá do knih, a ty tak zprostředkovávají nejen příběh samotný, ale také Alanovo zacházení s vlastními vzpomínkami a Guibertův zájem o Alanovu osobnost.

Z několika aspektů je tedy Alanova válka mnohem víc než jen zachycení druhé světové války očima amerického vojáka. Je to příběh sebeporozumění, hledání vlastní cesty a reflexe lidské společnosti. Jednotlivé díly komiksu vyprávějí tři období Alanova života: výcvik v americké armádě, cestu tankem válečnou Evropou a nakonec hledání bývalých přátel a vlastního místa k životu. Krajinu a lidi, o kterých Alan vypráví, načrtává Guibert většinou jen jednoduchou linkou tuší, ale konkrétní předměty zachycuje často v přesných detailech. Naopak atmosféru tmavých lesů nebo nádraží zprostředkovává pomocí rozpitých ploch a hry světla a stínu. Kresby někdy dokreslují popisovaný děj, jindy jej dotvářejí asociacemi nebo vtipným překračováním rámu obrázku. Zachycují dojmy z poslechu: příběh tak obohacují o osobní prožitek vyprávění a dostávají čtenáře do jeho těsné blízkosti.

Jiný, jedinečný pohled na válku
S Alanem se postupně díváme ještě dětskýma očima na školu života v americké armádě, potom na válečné zážitky zmatených mladých vojáků a nakonec spolu s ním procházíme vzpomínkami na chyby v mládí a hledáním životní cesty. První díl nás seznamuje s každodenními zážitky při vojenském výcviku i s objevováním přátelství. Prožíváme chvíle, kdy se vojáci ocitají v blízkosti smrti, například při nácviku útěku před tankem, ale také spoustu legrace, kdy jsou vážné věci rychle zapomenuty. K přirozenosti mladých kluků patří malé podvody a lumpárny. Alanovi uvízla v hlavě například vzpomínka na dobrodružnou noc v New Yorku poté, co jim ujel vlak do vojenské základny, nebo na horkou vodu, která na záchodech jednou splachovala místo studené a několik vojáků opařila. Vedle toho si vybavuje, jak poznával druhé a setkával se s jejich názory, připomene si první konfrontaci s nespravedlností a se sebou samým ve světě dospělých.

Alanovi bylo přesně dvacet let, když se v roce 1945 vylodil se svou jednotkou v Normandii a začal jako radista postupovat zničenou Evropou do Československa. Během této cesty se utvářel Alanův vlastní obraz války a jejího významu pro mladého vojáka. Dozvídáme se spoustu faktů, například jak za postupující rotou muselo jet několik aut, aby sbírala vojáky, kteří omdleli, nebo jak naopak projíždějící vojáci rabovali domky ve vesnicích. V konkrétní vzpomínce se ale tyto události ukazují v jiném, mnohem bohatším světle. Domy nerabovali vypočítaví muži, kteří chtěli využít příležitost a odnést si co nejvíc, ale ještě mladí kluci, kterým chyběly dětské hry a pro které byla tak daleko od domova každá malá radost důležitá.

V těžkých podmínkách vypluje na povrch mnoho rysů lidské povahy a přirozenosti a platí to i pro četné rysy osobnosti Alana Copea. Vojáci nejsou hrdinové. Chovají se dobře i špatně, chtějí si dopřát legraci, v cestě tankem Evropou hledají vlastní smysl a řád, poučují se z neštěstí okolo, které s válkou mnohdy ani nesouvisí, a překvapují sami sebe. Ukazuje se, že ze všeho nejdůležitější je dokázat nalézt v každé situaci to hezké, zajímavé, obohacující. Ze vzpomínek, které zůstaly Alanovi ukotvené v paměti, je vidět, jak zůstávají hrůzné události v pozadí, jsou zmiňovány jaksi mimochodem. Protože mladí vojáci cestu vnímali i jako zábavu, pomatují si spíš, jak dostali bednu dobrého německého vína, než jak trpěli hladem. Alan se navíc rychle profiluje jako velmi citlivý člověk, který si z cesty neznámem bere víc, než bychom možná čekali. Když sedí na střeše tanku a trhá jablíčka ze stromů kolem cesty, přemýšlí o evropské civilizaci otištěné v krajině, zajímá se o osudy jejích obyvatel. I když z občasných jeho narážek cítíme, jak strašné muselo být období bez pořádného spánku, jídla a jistoty cíle, pozorujeme, že pro Alana bylo opravdovým životem.

Alanovo putování za pravdou
Ve třetím díle komiksu Alan pracuje po skončení války nejdřív jako pomocník pastora blízko německého Regensburgu a postupně mění zaměstnání i životní postoje. Těžko říct, zda byla důvodem jeho zkušenost ve válečné Evropě nebo jeho povaha, ale Alan se do Ameriky už nechtěl vrátit. Ve svých úvahách o lidské civilizaci to vysvětluje: „Většina Američanů žije jen na povrchu existence, já ale toužil po jejích základech.“ Ty hledá v setkávání s druhými, v úvahách o křesťanství, v americkém fundamentalismu i v pozorování obyčejných lidí při práci v nemocnici nebo při rozvážení poštovních zásilek. Postupně se učí nebrat věci příliš vážně, věřit, že lidé jsou dobří, i najít správný postoj v opozici k pravidlům a společenské autoritě. Přestože k ostatním přistupoval vždy neobyčejně upřímně a upřímnost se zdá být i největší hodnotou jeho vyprávění, zjišťuje Alan, jak je obtížné skutečně upřímně žít svůj vlastní život a nesnažit se jen plnit přání druhých. Ke konci knihy, kdy si zpětně uvědomuje nedostatek odpuštění ve svém životě a dotýká se otázky lidského štěstí, objevují se mezi kresbami častěji i úryvky z dopisů od jeho přátel nebo citace filozofických úvah.

Ve druhé polovině svého života prožívá Alan pocit, jako by se znovu a skutečně narodil, a z jeho posledních úvah o vlastní válce zaznívá velké smíření. Tak se pro nás Alanova válka může stát konkrétní zkušeností válečného radisty a také metaforou hledání životní pravdy.