Bejan Maturová – kurdsko-turecká básnířka
Matur, Bejan

Bejan Maturová – kurdsko-turecká básnířka

Bejan Maturová (nar. 1968) je kurdsko-turecká básnířka, která si vydobyla pozornost doma i v zahraničí. Píše poezii v turečtině, inspirovanou rytmem a melodií kurdštiny, plnou obrazů z východoanatolských hor i stepí a folklorních odkazů, jimž dává vždy nadčasový rámec.

„Od dob Kaina a Ábela je to pořád stejný příběh: chceme-li, aby se to někde zastavilo, musíme si správně zvolit našeho Ismaela. Ale kdo je naším Ismaelem? Co obětujeme našim hodnotám? Vlastní život? Život našich dětí? To před tisíci lety ukázal Bůh, když vzal Abrahamovi z ruky člověka. Na co čekáme my? Na jaký božský zázrak, který by našeho člověka zachránil před obětováním? Kéž bychom tak pochopili, že zázrak je v člověku samém… Kéž bychom byli schopni rozmlouvat v zahradě srdce a svědomí. A co je nejdůležitější: kéž bychom mohli mluvit… Ach, co bychom všechno nevyřešili, kdybychom spolu dokázali mluvit!“

Lyrickými, pro českého čtenáře možná i trochu patetickými, ale přesto působivými slovy vyjádřila takto pro deník Zaman básnířka Bejan Maturová svou frustraci z vleklého konfliktu tureckého armády a kurdských rebelů, který již stál život tisíce lidí. Životní příběh Bejan Maturové a její poezie ukazují, že tato „skrytá občanská válka“ má jen jediné řešení: obě největší etnika v Turecku, Turci a Kurdi, jsou spolu osudem a historií tak úzce provázána, že jim nezbývá než koexistovat v míru a za plného respektování menšinových práv.

Bejan Maturová se narodila v roce 1968 v kurdské vesničce Maksutuşağı v hornaté krajině kolem města Maraş na východě země, ale studovala práva v Ankaře a žije v Istanbulu. Ačkoliv se hlásí ke své alevíjsko-kurdské identitě (alevíjci jsou náboženská menšina, jejíž víra, kultura i folklor mají kořeny v prastarých anatolských obyčejích, předislámských tureckých ritech a šíismu), kulturně a intelektuálně je stejně pevně ukotvena v turecké literatuře a kultuře. Jazykem domova je jí kurdština, jejíž melodičnost se odráží i v jejích básních, avšak myslí a píše výhradně v turečtině. Její básnické sbírky – Konaky skučící větrem (Rüzgar Dolu Konaklar, 1996), Ať Bůh nevidí má písmena (Tanrı Görmesin Harflerimi, 1999), Synové vychovaní měsícem (Ayın Büyüttüğü Oğullar, 2002), V jeho poušti (Onun Çölünde, 2002) a Když mě Abraham opustil (Ibrahim’in Beni Terketmesi, 2008) – se hemží rozpitými motivy z kurdského folkloru, troskami pradávných anatolských mýtů, obrazy východotureckých hor a plání a archetypy, které autorka zdědila po svých kurdsko-alevíjských předcích. Všechny tyto prvky se v její poezii objevují spíše reziduálně: jako otisk vzpomínky, snu, na nějž se matně rozpomínáme. Nikdy neslouží k podbarvování jakéhosi lokálního koloritu či snad vytváření „etnické“ poezie.

Snad právě toto bohaté kulturní předivo, z něhož jsou utkány její texty, nadčasový a nadprostorový rozměr jejích básní a její takřka epický jazyk si podmanily čtenáře, kritiku (Cena Halila Kocagöze a Cena Orhana Murata Arıburnua za poezii, 1997) a získaly básnířce ohlas v zahraničí (výběry z poezii vydané v angličtině, francouzštině a němčině).

Bejan Maturová však nepíše jen poezii; jazykově i obsahově jsou mimořádně vytříbené také její články o jazyce, kurdské otázce, alevíjcích a literatuře pro deník Zaman. Za povšimnutí stojí zvláště série esejů nazvaná Podívat se za horu (Dağın Ardına Bakmak), v níž na základě vlastních reportáží vypráví příběhy Kurdů, kteří bojovali v horách proti turecké armádě. Její smířlivý postoj a kritika extremismu a násilí jí získaly nepřátele jak mezi tureckými, tak mezi kurdskými nacionalisty, kteří by rádi viděli složitou realitu současného Turecka v zjednodušené, černobílé perspektivě – čemuž se poezie Bejan Maturová bytostně vzpírá.

 

Portrét

Spisovatel:

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku: