Kolektivní paměť a prostor (překlad Kateřina Gajdošová)

Když si někdo koupí kus nábytku, oblečení nebo jen předmět běžné spotřeby a přinese si jej domů, může mít za to, že si věc uchovává svoji hodnotu danou cenou, kterou za ni obchodníkovi zaplatil, po celou dobu užívání až do té doby, kdy ji již nelze použít nebo zanikne. To je často omyl, neboť kdyby se stejná věc ihned nebo chvíli poté opět prodala, anebo se musela vyměnit, ukázalo by se, že změnila cenu. Kupující žije ze starých vzpomínek. Naproti tomu vzpomínky prodávajícího jsou čerstvější, neboť prodává své zboží mnoha lidem, a když vyčerpá zásoby, musí je doplnit dříve, než by tentýž zákazník mohl u něho koupit totéž zboží. Nicméně se nachází ve stejné situaci vůči velkoobchodníkovi jako kupující vůči němu. Proto se maloobchodní ceny mění pomaleji a s určitým zpožděním oproti velkoobchodním. Úkolem maloobchodníků je tudíž stabilizovat cenu natolik, aby zákazníci mohli nakupovat. Je to pouze zvláštní příklad funkce, kterou má plnit celá společnost: přesvědčit své členy, že zatímco se všechno mění, ona se nemění, alespoň po určitou dobu a v určitých ohledech. Podobně musí společnost obchodníků přesvědčit zákazníky, že se ceny nemění, alespoň po dobu nutnou k jejich rozhodování. Může se jí to podařit jedině pod tou podmínkou, že se sama stabilizuje a fixuje se na určitá místa, kde obchodník i zboží stojí a čeká na své zákazníky. Jinými slovy, ceny by se nemohly v paměti kupujících ani samotných prodejců ustálit, kdyby přitom jedni i druzí neměli na mysli vedle oné věci i místo, kde byla vystavena a nabízena. A protože ekonomická skupina nemůže svou pamětí pokrýt dostatečně dlouhé období a promítnout své vzpomínky na cenu dostatečně daleko do minulosti, aniž by sama trvala, tj. zůstala taková, jaká je, a na témže místě, ve stejné lokalitě, je přirozené, že přenese-li se ona nebo její členové ve skutečnosti nebo jen v duchu do těchto míst, dokáže rekonstruovat svět hodnot, jehož jsou stále ještě rámcem.

Není divu, že i skupina náboženská si své vzpomínky vyvolává pohledem na určitá místa, polohu a rozmístění předmětů. Ono zásadní rozdělení na svět profánní a svět posvátný se pro tyto společnosti uskutečňuje přímo materiálně v prostoru. Když věřící vstupuje do kostela, na hřbitov nebo na posvátné místo, ví, že tam nalezne tentýž duševní stav, který již mnohokrát zakusil, a spolu s ostatními věřícími je schopen obnovit nejen viditelné společenství, ale i společnou mysl a vzpomínky, které v minulých dobách vznikly a udržují se právě na tomto místě. Samozřejmě, že již v profánním světě, i při činnostech nemajících s vírou nic společného a ve styku s lidmi majícími zcela jiné starosti, se mnozí věřící projevují jako zbožní lidé, kteří se snaží pokud možno veškeré své myšlenky a činy vztahovat k bohu. Ve starověkých obcích bylo náboženství všudypřítomné a v mnohých jiných prastarých společnostech, například v Číně, téměř není místa, které by nebylo v moci těch či oněch nadpřirozených sil. Spolu s tím, jak se hlavní aktivity společenského života vymaňovaly z vlivu náboženství, zmenšoval se i počet a rozloha míst zasvěcených náboženství či tradičně obývaných náboženskými komunitami. Zajisté platí, že „svatému vše svaté“, a neexistuje místo tak profánní, aby si tam křesťan nemohl připomenout boha. Tím ale není o nic menší potřeba věřících pravidelně se scházet a tlačit se na sebe v budovách a na místech zasvěcených zbožnosti. Nestačí pouze překročit práh kostela, aby se nám připomněly se vší přesností a podrobností naše vztahy se skupinou těch, s nimiž nás pojí stejná náboženská přesvědčení. Určitě však nalezneme ono rozpoložení ducha společné věřícím, kteří se nacházejí na místě uctívání. A přestože se nejedná o události v pravém slova smyslu, spíše o společný sklon nebo směr cítění a myšlení, je právě toto podstatou a hlavním obsahem kolektivní náboženské paměti. Není však pochyb, že se toto rozpoložení uchovává v posvátných prostorách, neboť je nacházíme, kdykoli do nich vstoupíme.

Můžeme si dokonce představit, že paměť naší skupiny je stejně kontinuální jako ona místa, kde se zdánlivě uchovává, a že pod těmito klenbami plyne bez přerušení (napříč staletími) jediný proud náboženského myšlení. Jsou zajisté i chvíle, kdy je kostel téměř prázdný nebo kdy je úplně prázdný, dveře jsou zavřeny a uvnitř jsou jen zdi a netečné předměty. V takových chvílích je společenství rozptýleno. Přesto však trvá a zůstává tím, čím bylo. A když se znovu sejde, nic nenasvědčuje tomu, že by se nějak změnilo nebo přestalo na nějaký čas existovat, pokud věřící mezitím chodili kolem kostela, zdálky jej viděli, slyšeli jeho zvony, zůstal jim v mysli přítomen obraz jejich setkání na tomto místě a obřadů, jichž se zde, v těchto zdech, účastnili, nebo si jej dokážou bezprostředně vybavit. Jak by si ale na druhou stranu mohli být jisti, že se jejich náboženské cítění nezměnilo, že jsou dnes tím, čím dříve, a není pro ně rozdíl mezi přítomností a minulostí, kdyby jim záruku neposkytovala trvalost místa? Náboženská skupina se potřebuje více než kterákoli jiná opřít o nějaký předmět, o nějakou část skutečnosti, která trvá, neboť chce sama sebe vidět jako neměnnou, zatímco všechny instituce a zvyky kolem se mění a přicházejí nové myšlenky a zkušenosti. Zatímco jiné skupiny chtějí pouze přesvědčit své členy, že jejich pravidla a uspořádání zůstávají stejné po určitou, avšak omezenou dobu, náboženská společnost nemůže připustit, že dnes není tím, čím byla při svém zrodu, ani že by se měla v budoucnu nějak změnit. Ale protože ve světě myšlenek a citů jí schází jakýkoli stabilní prvek, musí svoji rovnováhu ukotvit ve hmotě, v jedné nebo více částech prostoru.

Kostel není pouze místem, kde se scházejí věřící, hradbou, za niž nepronikne vliv světského prostředí. Především se uvnitř svým vzhledem nepodobá žádnému jinému místu setkávání nebo středisku kolektivního života. Jeho uspořádání a zařízení vychází z potřeb bohoslužby a inspiruje se tradicí a myšlením náboženské skupiny. Tím, že jsou zde vyhrazena různá místa pro různé kategorie věřících a každá ze svátostí a hlavních forem zbožnosti zde má své náležité místo, vtiskuje samotný kostel členům skupiny určité členění a postoje a vrývá do jejich ducha soubor obrazů stejně určitých a neměnných jako rity, modlitby nebo články dogmatu. Je zajisté nutnou součástí náboženské praxe, že některé části chrámu jsou význačnější než jiné, neboť mysl skupiny potřebuje soustředit pozornost do určitých bodů, nějakým způsobem do nich promítat větší část své substance. A zatímco v očích kněží, kteří vědí více o tradicích, má každý detail vnitřního uspořádání svůj smysl, tj. odráží směřování náboženského myšlení, v převážné většině věřících budí tyto materiální obrazy dojem tajemna. Ovšem ani ve starověkých chrámech, například v chrámu jeruzalémském, neměli všichni věřící přístup do těch nejposvátnějších částí, do svatyně a do velesvatyně. Kostel je jako kniha, jejíž písmo dokáže přečíst a rozluštit jen málokdo. V každém případě však díky tomu, že se právě v těchto prostorách slouží bohoslužby a probíhá náboženská výchova, veškeré myšlenky náboženské skupiny v sobě nesou otisk předmětů, k nimž se vztahují. A protože věřící vidí všude kolem sebe zpodobení Boha, apoštolů, svatých, a to všechno v kulisách charakteristického osvětlení, výzdoby a mešních rouch, představují si stejným způsobem a ve stejném zarámování svaté bytosti a ráj a do podobných obrazů si převádějí i transcendentní pravdy dogmatu. Náboženství se tedy vyjadřuje v symbolických formách, které mají své místo v prostoru, a tam se k nim lze také přiblížit. Jedině za těchto podmínek si může být jisto, že přetrvá. Právě proto je nutné bořit oltáře starých bohů a ničit jejich chrámy, pokud chceme vymazat z paměti lidí vzpomínku na zastaralou víru. Rozptýlení věřící bědují, že byli vyhnáni ze svých svatostánků, jako by je tím opustil jejich bůh, a naopak pokaždé, když vyroste nový kostel, cítí náboženská skupina, jako by rostla a sílila.

Každé náboženství má však i svou historii nebo, jinak řečeno, je zde náboženská paměť složená z tradic, jež odkazují k událostem z často velmi dávné minulosti, které se ale odehrály na konkrétních místech. Těžko bychom si mohli vybavit událost, aniž bychom pomysleli na nějaké místo, jež je nám známé, a to nikoli proto, že jsme je viděli, ale protože víme, že existuje, máme možnost je spatřit a určitě máme svědky, kteří nám jeho existenci zaručují. Proto existuje i náboženská geografie a topografie. Když křižáci přišli do Jeruzaléma a zmocnili se jeho posvátných míst, nespokojili se s tím, že vyhledali místa, kde se podle tradice měly odehrát hlavní události z evangelií. Často víceméně arbitrárně označovali i místa, kde se údajně odehrály drobnější příběhy ze života Krista a kde působily prvotní křesťanské církve, přičemž se nechávali vést pouze nejistými stopami nebo, nebylo-li stop, i jen okamžitou inspirací. Od těch dob se na tato místa přišlo modlit mnoho poutníků, vytvořily se nové tradice a dnes máme velké potíže rozlišit, co jsou skutečné vzpomínky na místa sahající do prvních století křesťanské éry a co k nim přidala náboženská představivost. Žádná z těchto lokalizací není zcela důvěryhodná, neboť žádná není podepřena dostatečně nepřetržitou a dalekosahající tradicí. Víme ostatně, že k jednomu a témuž místu se v tentýž okamžik pojilo více různých tradic a nejedno památné místo zcela viditelně putovalo po úbočích Olivetské hory nebo Siónu, stěhovalo se z jedné čtvrti do druhé, některá se shlukovala, a jiná se zase rozdělovala: například lokalita pokání svatého Petra se oddělila od lokality jeho zapření a usídlila se někde zcela jinde. Jestliže se církev a věřící přesto s těmito nejednoznačnostmi a protimluvy dokážou vyrovnat, není to snad právě proto, že náboženská paměť si potřebuje představit nějaké místo, aby si mohla vybavit událost, jež s ním spojuje? Je jasné, že se všichni věřící nemohou vydat na pouť do Jeruzaléma a na vlastní oči uzřít svatá místa. Stačí však, že si je představují a vědí, že stále existují, o čemž však nikdy nepochybovali. Jinak a bez ohledu na to, jakou roli hrál kult svatých míst v dějinách křesťanství a jiných náboženství, má náboženský prostor tu zvláštnost, že díky boží všudypřítomnosti není místa, které by nemohlo v sobě mít něco z posvátnosti oněch míst význačných, kde se posvátno plně projevuje. Stačí jen, aby věřící měli kolektivní vůli připomenout si zde společně některý z aspektů boha nebo jeho skutků, a vzpomínky se s tímto místem reálně spojí a bude možné je zde znovu nalézt. Mohli jsme vidět, že tuto úlohu může splnit každý kostel. Vlastně lze říci, že Ježíš Kristus nebyl ukřižován jen na Golgotě, ale všude, kde je uctíván kříž, a že nesdílel své tělo a krev s učedníky pouze ve večeřadle, ale všude, kde se při mši obětuje a kde věřící přicházejí k oltáři přijímat eucharistii. K tomu je nutno připočíst všechny kapličky zasvěcené panně Marii, apoštolům a svatým a mnohá další místa, která přitahují věřící, protože je tam uschována relikvie, (obraz mučedníka), pramen, jenž uzdravuje, hrob, u nějž se děly zázraky, atd. V Jeruzalémě, Palestině a Galileji je takových památných míst samozřejmě více. Celý příběh evangelií je vepsán do země. Tato místa jsou dvojnásob posvěcena: nejen vůlí a vírou těch, kdo se zde scházejí a přicházejí sem, ale i díky tomu, že právě tady (jak alespoň věří) mohli za časů Kristových spatřit to, o čem pojednává písmo svaté. Avšak skutečně důležitý je neviditelný a věčný význam těchto událostí, a proto neexistuje místo, kde bychom si je nemohli připomínat, pokud zaujmeme stejný postoj, tj. pokud materiálně napodobíme kříž a svatostánky, jež stojí (ve svaté zemi) v historickém dějišti evangelií. Odtud se zrodila i pobožnost křížové cesty, jako by bylo možné i daleko od Jeruzaléma napodobením cesty utrpení a jejích zastavení disponovat svoji mysl, stejně jako poutníci, k vnitřnímu znovuprožití pašijových výjevů. V každém případě jde stále o tentýž cíl. Náboženská společnost se chce utvrdit v tom, že zatímco se všechno okolo ní mění, ona sama se nijak nezměnila. Daří se jí to jen díky tomu, že se vrací na místa nebo kolem sebe vytváří alespoň symbolický obraz míst, kde původně vznikla. Je to proto, že místa mají cosi ze stability hmotných věcí, a tak se kolektivní mysl skupiny věřících může nejspíše nadát neměnnosti a trvalosti, jestliže se na místo naváže, uzavře se do jeho hranic a přizpůsobí se jeho rozvržení. To je nezbytný předpoklad paměti.