„Myslím, že jeden z důvodů, proč jsou upíři stále přitažliví, je, že jsou jako jediní netvoři opravdu sexy.“ To prohlásil režisér Joel Schumacher v souvislosti se svým filmem Ztracení chlapci. Podle mne se ovšem hluboce mýlí. Obludou, současně příšernou i krásnou, která svojí krásou ostatní fascinovala a ochromovala, až z toho kameněli, takže i proto si ji Gianni Versace zvolil jako logo své firmy, byla a zůstává Medúsa.

Medúsu podle slavného mýtu zabil hrdina Perseus s přispěním vyleštěného štítu, v němž ji pozoroval; při přímém pohledu by totiž zkameněl: „Přímo však nehleděl na ni, však v kovovém zrcadle štítu, který v levici držel, rek sledoval Medúsin obraz.“ Štítem Persea vybavila Pallas Athéna, která mu dala také ocelový srp (či meč), okřídlené střevíce, kouzelnou mošnu a přílbu. Medúsa se přitom, alespoň původně, vyznačovala velkou krásou, byla dokonce nejkrásnější z všech tří sester – Gorgon a Perseus se musel oním darovaným štítem chránit před její krásou (to je pojetí Hésiodovo). Podle Ovidia byla krásná Medúsa v Athénině chrámu zneuctěna Neptunem. Tím byla zároveň zneuctěna Athéna, která za trest proměnila Medúsiny vlasy, které budily největší údiv nápadníků, v hady, nebo se podle jiné verze svojí krásou vychloubala, což řečtí bohové doslova nesnášeli a potrestali ji za to.

Tento příběh má pestré recepční dějiny: pro staré Řeky Medúsa reprezentovala často tvář bojovníka zachváceného bojovým šílenstvím. U Hésioda a u Homéra Medúsa vystupuje jako stráž hlídající hranici mezi světem živých a podsvětím. Později přibyly četné alegorické výklady, chápající Persea jako symbol lidství a Athénu jako symbol moudrosti, která ničí tři Gorgony představující tři formy děsu zachvacující člověka. Ve středověku přibyla interpretace, podle níž je Medúsa symbolem poraženého hříchu a smrti, a soudobý český jungián Rudolf Starý klade důraz právě na to, že šlo o štít Athény, bohyně moudrosti a rozvahy, tj. reflexivního myšlení, a vidí v něm dokonce předzvěst pozdějšího Kantova učení o věci o sobě. A v románu Mutiny of the Elsinore (Vzpoura Elsinoru) od Jacka Londona autor tvrdí, že zatímco zvířatům bylo dáno privilegium pozdvihnout závoj bohyně Isis a pohlédnout do tváře Skutečnosti či Přírody, člověku ne, ten totiž dává přednost iluzi a klamu před hrozivým pohledem Medúsy-Pravdy.

Četní autoři zdůrazňovali Medúsino ženství: Petrarca přirovnává moc, jakou nad ním má zjev jeho Laury, k účinku Medúsina pohledu: Lauřin stín mění jeho srdce v led a její oči v mramor. Také Christine de Pizan (1365–1434) psala o Medúsině kráse, jež byla taková, že k ní přitahovala všechny živé tvory, na které pohlédla, kteří se pak v úžasu jakoby proměnili v kámen. Básník Philippe Desportes (1546–1606) dokonce varoval paní svého srdce, že pokud sama sebe uvidí svýma Medúsinýma očima, hrozí jí nebezpečí, že zkamení.

Se ženami souvisí i pohled sociologa a filozofa Rogera Cailloise. Ten prohlašuje, že příběh je průhledný, jde v něm totiž o vyprávění pubertálního ritu: jinoch se odebere s potřebnou výzbrojí a pod vedením svých vychovatelů do podsvětí, totiž do pouště nebo do ohrady, kde kouzelník vykoná obřad. Podstoupí zkoušku, aby se stal dospělým a získal masku, která ho učiní členem společnosti mužů nebo tajného bratrstva. Od této chvíle bude on rozsévat hrůzu a ochromovat své nepřátele. Gorgonina hlava tak podle Cailloise není nic jiného než maska, primitivních společnostech se přitom často věří, že náhodný či svatokrádežný pohled, který vrhne nezasvěcenec na masku, přivodí smrt nebo zhroucení nešťastníka. V jiné knize přitom Caillois vysvětluje, že výrobě masek (a dalších rituálních předmětů) nesmějí být pod trestem smrti přítomné ženy (a děti) – Medúsina hlava se tak stává prostředkem strašení žen. V této souvislosti stojí za pozornost, že obraz Hlava Medúsy (1618) od Petra Pavla Rubense byl už v 17. století zakrýván, i když podle Petra Tomáška, kurátora oddělení starého umění Moravské galerie v Brně, kde je nyní obraz umístěn, není vždy zřejmé, zda byl důvodem „nevhodný” obsah, nebo ochrana vzácného obrazu. Právě v Brně pak byl ještě v 19. století obraz zakryt rouškou z důvodu ohleduplnosti k ženské části publika.

Podle posmrtně vydaného textu Sigmunda Freuda Hlava Medúsy „uříznout hlavu = vykastrovat”, hrůza vyvolaná Medúsou je tedy kastrační úzkost. Projevuje se prý „tehdy, když chlapec, který dosud v tuto hrozbu nevěřil, spatří ženské genitálie. Pravděpodobně již plně vyvinuté, obklopené ochlupením, v podstatě matčiny”. Podle Freuda tedy hlava Medúsy, nahrazující ženské genitálie, odděluje jejich hrůzu vzbuzující účinek od jejich účinku vyvolávajícího slast. V souvislosti s tím připomíná, že odhalení ženských genitálií mohlo mít i funkci apotropního jednání: to, co u člověka samotného vyvolává hrůzu, bude mít také na jeho nepřítele, jemuž je třeba se ubránit, tentýž účinek. Ještě u Rabelaise se ďábel dává na útěk, když mu žena ukázala svou vulvu. (Tento motiv bohatě rozvíjí i česky vydaná kniha Vagina. Otvírání Pandořiny skříňky od Catherine Blackledge. I podle ní ženské genitálie kdysi představovaly mocný činitel odvracející zlý osud: žena, která dobrovolně odhalí nahou vulvu, dokáže zabránit nějakému zlu, ať už se to týkalo vyhánění ďáblů, zaříkání zlých duchů, zastrašování šelem nebo nepřátelských bojovníků či zlého božstva.)

Nutno dodat, že Perseus nakonec všechny kouzelné dary vrátil Athéně, ta připevnila Medúsinu hlavu na vrácený štít, a získala tak mocnou zbraň, svoji moc si totiž hlava uchovala i po smrti Medúsy (a jak vědí diváci filmu Percy Jackson: Zloděj blesku, nejen na Athénině štítu, ale i při přechovávání v lednici). Jestliže zrcadla a zrcadlení člověka ohrožovala (pokud se do nich díval), ale mohla jej také chránit (pokud se do nich díval jeho nepřítel, jako třeba bazilišek), pak Athénin štít vybavený hlavou Medúsy je vlastně zesílenou verzí téhož, ostatně Caillois tvrdí, že hrdina zrcadla použil spíše proto, aby vrátil obludě její uhrančivý pohled. Jakmile se podaří ukořistit hlavu Medúsy a připevnit ji jako trofej na Athénin štít, promění se v účinný prostředek chránící před působením zlých sil: z obávané nestvůry se stane záštita proti nestvůrnosti. Podle R. Starého se tak v souladu s klasickou antickou zásadou stejné obrací proti stejnému: stejná hrůza proti stejné hrůze. Farmakon, který byl původně jedem, se může stát léčivým prostředkem proti jedu.

Robert Graves přišel s tvrzením, že mýtus o Medúse uchovává vzpomínku na konec matriarchátu a příchod patriarchátu. V podobném duchu, i když bez odkazů ke Gravesovi, dnes právě feministky vyzvedají obraz Medúsy, i jejím prostřednictvím chtějí vyjádřit to, co je na ženách jedinečné a „co bylo potlačováno kulturou vytvořenou v patriarchálním řádu“. Ženy mají radostně přitakat svému údajnému vykleštění, jehož symbolem je dle Hélèn Cixous smích Medúsy (jak se jmenuje i její vlivná kniha). Pohled na tuto mytickou postavu petrifikuje, což bylo dle Freuda důsledkem kastrační úzkosti. Smích Medúsy je pak, podle Michala Šimůnka, „přitakáním těm rysům žen, které patriarchální společnost chápala jako příznak jejich méněcennosti. Žena musí přestat poměřovat svou existenci mužskými kritérii a začít se vyjadřovat ze svých vlastních zdrojů”. Mary Valentis a Anne Devane, autorky knihy Female Rage. Unlocking Its Secrets, Claiming Its Power tvrdí, že když se dotazovaly žen, jak podle nich vypadá ženský hněv, vždycky je napadla právě Medúsa, i když si žádná z nich nebyla schopná vzpomenout na přesné znění příběhu.

Profesorka gender studies a religionistiky Emily Culpepper napsala v tomto duchu knihu Starověké Gorgony. Tvář pro soudobý ženský hněv, v níž píše, že obraz Medúsy a jejích sester Gorgon rychle přijala dlouhá řada feministek, které v ní vidí tvář pro jejich vlastní hněv. Její kniha obsahuje i kapitolu Zakoušení mého gorgonského já, v níž mimo jiné popisuje příhodu, kdy v domnění, že jde o známého jejích sousedů, otevřela dveře od bytu neznámému muži, který se na ni začal sápat; ona ho ale odstrčila a vytlačila zpět za dveře. Dále píše: „Jak jsem cítila, že je má tvář zkroucená zuřivostí, otočila jsem se k zrcadlu a pohlédla do něj. To, co jsem uviděla v zrcadle, byla Medúsa, pokud kdy vůbec jaká existovala. ,Gorgona, Gorgona‘, ozývalo se stále znovu v mé mysli. Už jsem věděla, proč onen útočník rázem jakoby zkameněl.“ Význam zuřivého bojovníka a ženy ochromující toho, kdo na ni hledí, se tak v tomto textu podivuhodně a harmonicky spojují.

Rudolf Starý: Medúsa v novější době kamenné. Výbor z esejů 1976–1987, Prostor, Praha 1994, 174 stran, ISBN 80-85190-30-3
Roger Caillois: Hry a lidé. Maska a závrať, Nakladatelství Studia Ypsilon, Praha 1998, 215 sran, ISBN 80-902482-2-5