Krasnojarsk je od Moskvy vzdálen vzdušnou čarou 4000 km. Čtyři hodiny ve vzduchu a navíc čtyřhodinový časový rozdíl museli překonat Moskvané, kteří se od 3. do 7. listopadu rozhodli navštívit krasnojarský knižní veletrh se zvučným futuristickým názvem KRJAKK (Krasnojarskaja jarmarka knižnoj kultury). Na letošním čtvrtém ročníku se jich sešla pěkná řádka: přicestoval známý básník konceptualista Lev Rubinštejn, který v posledních letech pomalu raději zpívá než recituje, a tak s sebou přivezl i celou klezmerovou kapelu Klezmasters, s níž má secvičené židovské romance z Oděsy, lágrové odrhovačky i tklivé sovětské písně 50. let, které, jak říká, v dětství slýchával z rádia. Přicestoval bubeník Vladimir Tarasov, člen legendárního jazzového tria Tarasov-Ganelin-Čekasin, který si s Rubinštejnem poprvé vyzkoušel tzv. Bicí čtení – jakousi jam session, ve které Rubinštejn klidným, nezúčastněným hlasem deklamuje své minimalistické verše, do nichž Tarasov vstupuje rytmickými improvizacemi. Určuje tempo, marně se snaží strhnout lineární proud řeči do synkopických zvratů, vytváří Rubinštejnovým izolovaným, útržkovitým, nedořečeným textům kontext a obklopuje je. Přicestovaly desítky nejlepších nakladatelů, umělců, spisovatelů, překladatelů, hudebníků, přicestovali Poláci, Francouzi, Izraelci a jeden Čech, přišlo 35 000 lidí. Veletrh byl již tradičně bohatší a měl lepší atmosféru než ty moskevské. A všichni hosté bez mrknutí oka překonali těch 8000 kilometrů a 8 hodin ve vzduchu, nebylo jim líto časovým posunem ukradené noci. V čem spočívá to sibiřské mámení?

Mnohé je dáno velkorysostí organizátorů – Fond Michaila Prochorova veletrh štědře dotuje, pronajímá rozlehlé a moderně zařízené výstaviště „Sibiř“, stánky poskytuje nakladatelům za symbolickou částku 5000 rublů (něco přes 100 eur), všem hostům platí letenky i ubytování (Prochorov je dnes druhý nejbohatší Rus a tudíž žádný beránek, jeho kulturní a mecenášské sklony jsou nicméně hodné obdivu). Ale to by nestačilo. Hlavním lákadlem je přeci jenom samotná Sibiř.

Krasnojarské letiště je od samotného Krasnojarsku vzdálené půlhodinku jízdy autem. Letadlo přistává časně z rána, slunce ještě nevyšlo, malá budova letiště je ztracená v potemnělé sibiřské pláni. Podél cesty do Krasnojarsku se začínají zdvíhat kamenité kopce porostlé suchou trávou, na jejichž úpatí se jako ptačí hnízda krčí osamělé farmy s větrnými růžicemi. Všechno to neodbytně připomíná western, divoký americký Západ dob pionýrů. Potom začíná cesta klesat a otevře se široké údolí, které má na svědomí Jenisej. Krasnojarsk se krčí mezi kopci a řekou – je to také takové ptačí hnízdo, jenom o trochu větší. Na okrajích, nalepené přímo u svahu, stojí staré dřevěné domky, pak přicházejí v ranním slunci obzvlášť osiřelé otřískané paneláky, pak malé měšťanské centrum: dřevěné i zděné dvoupatrové kupecké domy, které, jako ostatně všude v Rusku, pomalu ustupují předimenzovaným developerským projektům, nákupním centrům, elitním obytným komplexům, prvním nesmělým pokusům o mrakodrapy. Město je chaotické, neutěšené, má hrubé rysy, ale přesto si člověka na první pohled získá svou prostotou, nenalíčeností, bezbranností, upřímností. A potom Jenisej...

Po ránu, v chladném listopadovém sibiřském vzduchu, pod zasněženými kopci vypadá jako nejčistší, nejchladnější, nejtemnější a velice důstojná řeka. Kdyby si člověk nemohl vzpomenout, proč přijel na čtvrtý ročník KRJAKKu, na Jenisej a jeho dokonalou důstojnost si vzpomene vždycky.

Podobně jako samotné město, i lidé v něm jsou prostí a na nějakého moskevského salonního dandyho poněkud obhroublí, zato ale zcela bez jakékoliv přetvářky, stejně jako to, o co se pokoušejí. To se ostatně říká o Sibiři a Sibiřanech vůbec. Muzeum současného umění sídlí v bývalém megalomanském Leninově muzeu, údajně posledním, které bylo už v počátcích perestrojky vybudováno v SSSR. Muzeum se přátelí s KRJAKKem, KRJAKK se přátelí s Fondem Michaila Prochorova a jeho duší – šéfkou nakladatelství Novoje litěraturnoje obozrenije Irinou Prochorovovou (Michailovou sestrou), Irina Dmitrjevna zase s ministrem Krasnojarského kraje Gennadijem Rukšou, sympaticky působícím šedesátníkem, který nemá komunistickou minulost, což je na ruské poměry dost výjimečné. A tak vzniká souručenství lidí, kteří společně prospívají tomu trochu zanedbanému sibiřskému sirotkovi jménem Krasnojarsk. A místní lidé jsou jim vděční. Bývalé Leninovo muzeum, které uspořádalo jako pandán k veletrhu „muzejní noc“, bylo až do rána plné mladých lidí. U vchodu stál zprava velký nápis LENIN a zleva stejným písmem MALEVIČ. Expozice současného umění byla na úrovni, jednu část vyčlenili organizátoři lágrové tematice a vzpomínce na Osipa Mandelštama – to si Sibiřané berou za svoji povinnost, což je sympatické. Večer hrály k tanci ukrajinské kapely, kdo dostal hlad, mohl si odskočit do nedaleké restaurace na místní speciality – nasolené ryzce se smetanou a klikvou a plátky nakrájeného syrového masa sibiřských ryb...

Po bouřlivé muzejní noci zase ranní KRJAKK, na programu jsou dva české filmy od dokumentaristy a spisovatele Martina Ryšavého – Medvědí ostrovy a Maljupen, Olšový spas. V sále je plno, obě sondy českého cestovatele do sibiřské reality diváci přijímají s nadšením. Po promítání se přišli místní mladí filmaři domluvit na festival českého dokumentárního filmu. I KRJAKK má o českou kulturu zájem, na příští rok nám rezervovali místo čestného hosta.

Z hotelu mě vyprovodili už v 8 ráno, asi nějaká sibiřská zvyklost. Alespoň jsem ještě stačil zajít k Jeniseji, nejčistšímu, nejchladnějšímu, nejtemnějšímu. Na cípu ostrova postávali rybáři po pás v chladné vodě, po proudu pomalu plula bárka, odnikud nikam.

Jenisej jsem nechal za zády, pak se dole v údolí ztratil i Krasnojarsk, kopce se rozplynuly v sibiřské pláni a zbývalo urazit 4000 kilometrů a překonat čtyři hodiny časového rozdílu.

KRJAKK a Jenisej zas až za rok.