Jako by již samotným názvem autor signalizoval, o co že v jeho debutu nejspíše půjde – o sebezpytné až masochistické písání, zřejmě i s náležitou dávkou narcismu říznutého exhibicionismem. Důvod, proč být již předem ve střehu? Naštěstí je vše zcela jinak. Samozřejmě, od každé z výše uvedených možností se v textu něco najde, v celkovém kontextu však nevadí. O co tedy vlastně v Sebedrásu jde? Především: texty, jednotlivé kapitolky, většinou ani ne na dvě stránky formátu, již byly prezentovány na Vaňkově blogu, zde se však objevují v upravené formě. Je to dobře. Přestože jsou původní příspěvky dobře napsané, prostým srovnáním lze vidět, jak moc jim editace prospěla. Svým původem jsou již do jisté míry (to je třeba podtrhnout: do jisté míry) determinovány, dostává se nám tedy obvyklá dávka svěřování se s různými bolístkami i radostmi, dozvíme se, kolik toho autor zkonzumoval a vyhulil, do koho je zrovna zamilovaný a s kým trávívá noci.

Na první pohled tedy celkem běžný materiál. Co z něj ovšem dělá knihu, od níž se odtrhnout dá skutečně hodně práce (četl jsem i na schodech v metru), je způsob, jakým Jiří Vaněk píše. Nezavaluje nás „suprstorkami“, byť by to – zdá se – šlo, není vtipný za každou cenu (přestože se jako scenárista podílel na Comebacku), není naštěstí ani cynický, tak říkajíc, z povolání. Naopak: dokáže se otevřít, ukázat své slabosti. Nedělá ramena. Dalším kladem je jazyk, jakým je Sebedrás napsán: svěží, a přesto kultivovaný, nenajdeme zde žádné trendy zkratky, ani rádoby svéráznou esemeskovou machu. Nevědět, že jde o přepracovaný blog, ani by to nebylo poznat. A ještě něco: Vaněk s námi hraje na schovávanou. Ostatní protagonisté (jak milenky, tak přátelé) jsou totiž skryti za přezdívkami – což je vzhledem k řadě intimních detailů asi lepší. Víme, věříme, že se všechno skutečně stalo, sedí i reálie, ona jména však do „dokumentárního“ textu vnášejí rys fiktivnosti. A ještě něco je zajímavé, zvláště pro starší čtenáře: kniha ukazuje, jak moc jsou životy mladší generace spjaty s různými komunikačními vynálezy, jako je třeba Facebook...

Najdou se v knize, začínající červnem 2008 a autorovým rozvodem a končící o Vánocích 2009, místa, kdy se o sympatiích s autorem i jeho konáním rozhodně nedá mluvit. Je jich však málo a převáží když ne rovnou souznění, tak alespoň pochopení. Protože každý jsme v podobném filmu někdy hráli a i my jsme jistojistě vypadávali z role a zapomínali text, eventuelně hráli jinou postavu.

Z kolotoče práce, pařeb a dalších běžných peripetií života třicátníků ovšem autora vyrve třítýdenní cesta do Nepálu. A nejen, že tam dostane pořádně po čuni, on tam dojde i jistého prozření. Jak dlouho mu vydrží, je věc jiná, jako vyvrcholení knihy ovšem tato himalájská cesta funguje skvěle.