Stoupající a svažující se ulice helsinské čtvrti Kallio, jakož i její parky, stánky s občerstvením a zapadlé hospody jsou jevištěm, na němž po dobu jednoho dne sledujeme pohyb tří hrdinů, či spíše antihrdinů, knihy Igelitkové pivo – románové prvotiny Mikko Rimminena. Románů jednoho dne bychom ve světové literatuře našli mnoho, asi nejznámějším zástupcem této kategorie je Joyceův Odysseus, ale ani ve finské literatuře se nejedná o novou formu.

Podobně jako Rimminenův prozaický debut i román Putkinotko Joela Lehtonena (vydán původně ve 2 svazcích v letech 1919–1920) se odehrává za letního dne, patrně proto, že letní den je ve Finsku velmi dlouhý, a vejde se tak do něj daleko více událostí. A podobně jako Lehtonenův hrdina, pachtýř Kekriäinen, i Rimminenovy hlavní postavy patří k těm méně majetným, méně schopným a nikterak pilným: Maršál, Blafy a Henninen prostě jen tak existují. Veškeré jejich konání se omezuje na bezcílné poflakování a pachtění se od kafe k cigaretě a od cigarety k pivu a jedinou jejich starostí je, kde na tyto své poměrně skromné potřeby vzít. V koloběhu těchto starostí se navzájem stále častují již stokrát vyprávěnými historkami, vedou nejrůznější filozofující úvahy („Život je řada dveří, kterejma musíme projít.“) i naprosto prázdné dialogy:

„O čem sme to vlastně mluvili?“ ozval se Maršál.
„Aj,“ řekl Blafy. „Nepamatuju si, ale huh, akorát mě napadá, že mi to ani neva.“
„Nemáme už o čem mluvit,“ vzdychl si Henninen.

Směšně proto působí jejich povzdechy, že je třeba „něco udělat se životem“, nebo dokonce jejich snahy „spřádat dlouhodobé plány“. Jediným jasně formulovaným plánem je tak hra v kostky, ale i na tu čtenář čeká se stejným výsledkem jako na Godota.

Trojlístek nerozlučných protagonistů, jenž jako by sestoupil z plátna filmů Akiho Kaurismäkiho, není nijak výrazně charakterově či vzhledem rozlišen, a tvoří tak v podstatě jakéhosi kolektivního hrdinu. Setkáváme se s nimi v okamžiku, kdy se dopoledne scházejí na první kafe u kiosku, který je jedním z jejich hlavních opěrných bodů v nepřátelském světě. Jejich svět je ovšem vymezen hranicemi čtvrti, v níž žijí. Veškeré pokusy opustit ji a aspoň na okamžik změnit prostředí končí nezdarem – i tak banální záležitost jako cesta tramvají do centra města končí jen konfliktem s revizory a potupným návratem zpět, do bezpečí.

Pětatřicetiletý Mikko Rimminen pochází z Helsinek, kde v devadesátých letech navštěvoval kurzy tvůrčího psaní, které v současnosti sám vede, a na počátku milénia debutoval jako básník. Po dvou básnických sbírkách změnil žánr, a jak sám říká, začal psát to snadnější – tedy prózu. A úspěšně, neboť hned za první román, Igelitkové pivo (Pussikaljaromaani, 2004), získal Cenu Kaleviho Jänttiho a zároveň nominaci do šestice kandidátů nejvýznamnější literární ceny ve Finsku – Ceny Finlandia. Kniha byla posléze přeložena kromě češtiny do dalších pěti jazyků a v současnosti vzniká i její filmové zpracování, které by mělo mít premiéru zhruba za rok. V roce 2007 vydal Rimminen druhý, kritikou též ceněný román Poleno (Pölkky), v němž je hlavním hrdinou velmi plachý a uzavřený člověk, jehož vnitřní svět zobrazuje autor neuvěřitelně přesvědčivě. Třetí román se očekává letos na podzim.

Přes prozaickou formu se však básník v Rimminenovi nezapře. Jazyk vypravěče je na rozdíl od úsporných dialogů nesmírně bohatý a až barokně košatý a překladatel Vladimír Piskoř se s tímto kontrastem výborně popasoval. Autor je také skvělým pozorovatelem a jeho líčení pouličního ruchu je velmi živé a plné všelikých pachů a puchů, smradů a odérů, byť co do barev velmi šedé. Ona čtvrť Kallio (česky „skála“) bývala čtvrtí dělnickou, něco mezi pražským Žižkovem a Karlínem, a žádnou velkou barevností tudíž neoplývá. I život hrdinů je ve své monotónnosti značně zašedlý. Přes jistou neutěšenost však z románu vystupuje aspoň jedno pozitivní téma – dokud má člověk přátele, kteří ho podrží za všech okolností, stojí život přeci jen za to a nakonec ani tak děsně nevadí, že to byl „dlouhej a těžkej den a že v životě nedostanou ani trochu tý lásky a že i to málo, čím by se ta hlodavá potřeba lásky dala nahradit, tedy pivo, taky už dochází“.