Henninen se dal do vyprávění. Bydlí v malé garsonce ve velkém činžáku, což tvořilo jakési pozadí příběhu, to přece dobře věděli, ale přesto to zaznělo. Slavný vychlastaný právník z horního patra byl podle všeho buď společník advokátní kanceláře, nebo bývalý právní zástupce, anebo prostě jenom opilec, tady záleželo na Henninenově momentálním rozpoložení a jeho přístupu k lexikálním kategoriím. S určitostí se vědělo pouze to, že ten člověk bydlí sám a zajímá se o heraldiku a šachy.

Henninen se jednou loni v létě vracel v noci z hospody domů a cestou si ve frontě u buřtostánku vykoledoval nakládačku. Tu událost neuvedl do chodu žádný větší slovní konflikt, to jen nějaký hormony vyhoněný pitomec s planoucíma očima shledal za žádoucí srazit Henninena jednou ranou na zem a potom mu trochu pošlapat obličej. Načež stejně rychle zmizel a při útěku volal „bananas“, bůhvíproč. Vlastní historka se však začala odvíjet až od chvíle, kdy se pomlácený Henninen dovlekl ke dveřím svého domu a tam najednou zjistil, že ztratil klíče, a jako člověk, který si vždycky umí poradit, se rozhodl, že do svého bytu ve druhém patře vyleze po okapu, což se mu nějak, nejspíš zázrakem, taky podařilo, třebaže z okapu odpadávaly s břinkotem jednotlivé části na asfalt, a otevřeným oknem se dostal dovnitř. Poté, co se z okenního parapetu zřítil do pokoje obličejem napřed, zůstaly na bílém chlupatém koberci hodně nápadné krvavé stopy.

Odporoučel se do koupelny umýt si obličej, který dle jeho vlastních slov byl větší, než kam lidská paměť sahá. V tu chvíli zazvonil u dveří zvonek, a když se Henninen, poté, co chvíli zvažoval všechny hrůzné alternativy, odvážil otevřít dveře, stál tam ten slavný vychlastaný právník z horního patra, tedy tenkrát samozřejmě ještě slavný nebyl, tím se stal až mnohačetným vyprávěním, no ale teď tam stál na schodišti, s šachovnicí, ledově vychlazenou vodkou a se dvěma skleničkami.

„Se snad posral, ve tři v noci,“ řekl Henninen.

Od tohoto okamžiku vyprávění opouští dosavadní gramatickou kategorii času a přechází do jaksi dramatičtějšího prézentu – právník vevrávorá do bytu a zajíkavě pronese několik nesmyslů, hodí přinesené pozornosti na stůl a usadí se. Henninen se ho pokouší vystrnadit, vysvětluje, že má dneska špatnou noc, je unavený a ztratil klíče a taky dostal přes hubu a tak dál, a ten právník poslušně poslouchá nářky a vypadá, jako by vyhodnocoval předměty uvnitř své hlavy. Potom se najednou napřímí a vztyčí a bez jediného slova vyběhne na chodbu, jsou slyšet rychlé kroky a bouchnutí dveří a potom už zase stojí ve dveřích, v podpaží nablýskanou útočnou pušku vonící černým zbrojním olejem a říká dem hledat toho hajzla. A Henninen se málem počurá strachy, drží se v tmavé předsíni za pomlácenou hlavu, panebože, hlavně mi neříkej, že je nabitá, a samozřejmě on na to no to se ví, že je nabitá, polož ji na zem, teď by určitě bylo nejlepší, když oba pudem spát, všecko bude oukej. A tehdy se právník najednou probudí jakoby ze spánku a říká do prdele, to snad ne, já teď taky zapomněl klíče doma, hodí si kvér přes rameno a otočí se po vojensku na podpatku a dá si odchod, na schodišti se něco opravuje a všude se válí všelijaké nářadí, a tak popadne těžkou lopatu s ostrou špičkou a hrudkami ztvrdlého cementu, která tam stojí opřená o zeď, a zmizí o patro výš, načež se odtamtud začíná rozléhat vzteklé mlácení a rambajz a praskot štípaného dřeva a právník huláká otevřete se, do prdele, tak se otevřete, vy svině.

Potom do toho otevře dveře nějaký soused a řve co se tu do prdele děje. Chvíli je ještě slyšet tlumená slovní potyčka a zanedlouho jdou oba dolů, sousedovic dědek zády napřed, pomalu a nejistě, ruce z toho předsmrtného děsu drží v jakési chabé obranné poloze před sebou, a za ním právník, pušku přes rameno na řemeni a lopatu vytrčenou vpřed. Nejspíš úplně zapomněl na svůj minomet a hrozí tomu skrčkovi lopatou, provádí rychlé, takřka útočné pohyby a tváří se krvelačně. Projdou bez okolků kolem Henninena, ten pořád stojí v těch dveřích a říká si, že se musí z té šlamastyky nějak dostat, dojde-li k eskalaci té krizové situace a ten právník si vzpomene na svůj kvér, načež ale témuž Henninenovi samozřejmě velmi záhy dojde, že odtamtud ani nemůže utéct, protože nemá ty klíče.

A tak dle vlastních slov vydumal, že syn staré Henninenové teď raději zavře dveře a pocvičí se v nefalšované velkoměstské lhostejnosti, jakkoli to ovšem je projev křupanství.

„No, šel sem dovnitř a vodšpuntoval tu flanděru, kterou tam zapomněl na stole, a dal sem si tak velkýho loka, že mi vnitřnosti div nevyletěly z huby jako pára, a pak sem zalez do přístěnku, abych se ukryl před zbloudilejma kulkama. Tam na schodišti bylo chvíli ticho a pak vo patro níž znovu propuklo strašlivý nadávání, znělo to jakoby vod těch starejch manželů, voni prej měli ňáký umělecký spory i dřív. A to pak trvalo do tý doby, než na místo dorazili zástupci ouřední moci, ty prej zavolal někdo, koho to probudilo. Snad se nechal vodvíst, právník, ty vole. Příde s kvérem ke dveřím a prohlásí já sem zákon.“

Maršál se protáhl, postavil se, sedl si zpátky na lavici a řekl: „Dobře, že sem neposlech mámu a nešel studovat práva.“

Henninenovi z toho hlášení vyschlo v puse a musel se dlouze napít perlivého moku. „Mám dojem, že přesně tuhle poznámku si řek, když sem tu historku vyprávěl posledně,“ řekl pak.