Nervozitou nemůže Sabina přes půl noci spát. To se opakuje pokaždé, když má mluvit s ředitelem Barským.

Míří dlouhou chodbou směrem k jeho pracovně a cítí, jak se jí klepou kolena. Z medicínského úhlu pohledu je možná zvláštní, že i přesto jde rychleji než obvykle. V sekretariátu jí paní Krystyna prozrazuje tajemství pletení. Před měsícem objednaný svetr z béžové vlny je už hotový. Tmavě hnědý límec a manžety. Kombinaci barev jí poradila babička, která měla podobný svetr, když ještě pracovala. Také jí ho upletla žena jménem Krystyna.

„Je to tak snadné, paní Sabinko. Sedm oček obrace a sedm hladce. A na okraji ažurový vzor…“ Krystyna ze sekretariátu pociťuje sympatie k celému světu, ačkoli, jak říkají, má problémy s manželem, kterého už údajně dvakrát bezdůvodně vyslýchali.

„K tomu je asi zapotřebí hodně trpělivosti…“ Sabina předstírá, že poslouchá, ačkoli ji v tu chvíli zajímá jedině to, co řekne Lidia, druhá Barského sekretářka, která vešla do pracovny a už dlouho nevychází.

„Paní redaktorko, a kdo může mít víc trpělivosti než vy? Pořád sedíte nad knížkami…“

„Kolik jsem dlužná, paní Krystyno?“

„Ale jděte, Sabinko. Vy jste mi zase pomohla s těmi léky. Hlavně když ho unosíte.“

„To nejde. Dalo vám to práci a za tu se musí zaplatit…“ Ze Sabinina hlasu je patrné, že je přesvědčená o vlastní pravdě, v ruce drží peněženku.

Ve dveřích pracovny se objevuje Lidia. Je jednou z těch hezčích dívek ve Varšavě a při každém pohledu na ni pocítí Sabina osten závisti. Kdyby si však měla vybrat, chtěla by mít místo krásy podobnou odvahu. Lidia se ničeho nebojí a dokonce se dokáže hlasitě zasmát v přítomnosti ředitele.

„Telefonuje, ale můžeš dál. Má dneska dobrou náladu.“ Pouští Sabinu dovnitř a zavírá za ní dveře. „Béžová jí padne jako ulitá. Lepší by byla už jenom šedivá…“ – podotýká ke svetru, který paní Krystyna balí do papíru.

Radši se zamysli nad těmi svými křiklavými šminkami, chce odvětit paní Krystyna, ale mlčí.

Pracovna je velká a ke stolu se jde dlouho. Sabina tu jako holčička byla s otcem. Už zapomněla kvůli čemu a proč ji otec vzal ke svému příteli, řediteli agrární banky. Z oné návštěvy jí v paměti utkvěla chuť čokoládového lanýže a vůně koňaku, který muži popíjeli. Z dalších návštěv už si pamatuje nejen každé Barského slovo, ale i každý pohyb jeho obočí.

Stůl stojí na stejném místě jako před válkou, pohovka a křesla byly přesunuty blíž k oknu. Určitě je tu víc knih, jiné jsou i portréty na stěnách. Portrét Piłsudského, který si pamatovala, nebyl povedený, protože maršálek na něm vypadal hrozně výhružně, ačkoli takový nebyl. Na portréty, které tu visí teď, raději nemyslí. Novým kusem nábytku je v pracovně konferenční stůl. V červenci tu určitě nestál.

„Byl bych raději, kdybyste nezklamal, soudruhu. Letadlo k převozu nábytku nepotřebujeme…“ Barský hovoří do telefonu. Když spatří Sabinu, usměje se a ukazuje na jedno z křesel.

Sabina si sedá a prohlíží si lampu na stole. Spoře oděná žena z bronzu přidržuje skleněné stínidlo. Za ní je dobře vidět člověk, který i kdyby mluvil šeptem, vždycky ho bude slyšet.

„To je věc politiky, a to nejen kulturní. Chápete, co tím myslím? Ano, čekám na potvrzení… Blbec!“ Poslední slovo řekne až poté, co mrští sluchátkem do vidlice. Teď teprve se na ni podívá a usměje se tak, jako to umí jenom on. „Kvůli čemu jste přišla, paní redaktorko?“

Vstal od stolu a posadil se do křesla proti ní. Nebyl vysoký, ale patřil k lidem, kteří na sebe upoutávají pozornost. Tak si představovala Napoleona Bonaparte, jen s tím, že Barský nedělal vážné obličeje a nezasouval si ruku pod kabát. V pomačkaném saku a košili s límečkem na knoflíčky dnes vypadal jako spisovatel Somerset Maugham, jehož fotografii měla na stole.

„Není to nic důležitého. Vedoucí kádrového oddělení rozhodla, že v nejbližším průvodu budeme oblečení do sportovního…“

„To je spíš nařízení shora. Ve zdravém duchu zdravé tělo, nebo možná naopak. My, kteří šíříme osvětu, máme prokázat, že jsme připraveni i po fyzické stránce. Možná je to směšné, ale v normě, nemáte ten dojem?“

„Jenomže my z redakce poezie máme jít převlečení za krasobruslaře….“

„Sám jsem to navrhl. Čím by měla být poezie, když ne klouzáním po oblacích. Myslel jsem, že vám tím udělám radost. Jste mladá, máte pěknou postavu, v krátké sukýnce můžete celá rozkvést…“

„Pane řediteli, já ale neumím bruslit…“ Sabina cítí, že se červená, a její tušení se nemýlí. A ještě ke všemu ví, že nezahájila rozhovor dobře, protože kvůli tomu přece nepřišla.

„No a? Brusle budete mít přece pověšené na krku.“

„Trochu jsem běhala, tak možná stačí tretry?“

Barský se zvedá z křesla a pochybovačně ji hladí po tváři.

„Mé dítě, kdybychom tak mohli být ve všem otevření… Kdo se lépe vyzná v metaforách než vy? Všechny manifestace a průvody jsou do určité míry divadlo…“ Po těch slovech zaváhal a Sabina si v duchu říká, že mu to sluší, i když váhá. „Hraným samozřejmě pro správnou věc. Prostě si zahrajete roli vysportované dívky a já slibuju, že budu na tribuně předstírat filosofa. Vypadám jako filosof?“

„Ano. A jste jím.“ Už dlouho nebyla tak přesvědčená, že má pravdu.

„Dobře, že alespoň pro vás.“ Barský vstává a začíná přecházet po pracovně. Nevěděla proč, ale byla si jistá, že se jí teď zeptá na to, kvůli čemu opravdu přišla. „A co náš velký básník? Už ví, že když nebude souhlasit s drobnými redakčními úpravami, nebudeme ho moct vydat? Nevstávejte, prosím, já se rád procházím. To je zvyk z cely.“

„Má přijít zítra, aby zjistil, jak jste se rozhodl.“

„Paní Sabino, kdybych o všem rozhodoval já, tak bych získání takového básníka považoval za svůj největší úspěch… Mezinárodní situace je ale taková, jaká je, všude číhají nepřátelé…“ Neříká to přesvědčeně, ale i tak je přesvědčivý.