Doktor si najednou přímo toužebně přál uniknout z tohohle sněhového nekonečna, z chladu, který ho na pokoji nenechával ani na okamžik, uniknout z téhle noci, připomínající zlý sen, aby na ni mohl navždy zapomenout a společně s ní i na všechen ten sníh, na ten pitomý samohyb, na pitomce Kucku i na pochroumanou sanici.

Pane, vyvediž nás, ochraniž nás, pomož nám..., modlil se v duchu a počítal každý metry cesty, který nechali za sebou.

Kucka šel, řídil, brodil se sněhem, zapadal do něj a zase se hrabal ven. Před nimi i kolem se tyčila stěna bezhlese padajícího sněhu. A v tom tichu a naprostém bezvětří se Platon Iljič začínal bát stále víc.

Kucka se naopak neděsil ničeho. Byl z toho všeho jen příšerně unavený, utahaný tak, že se vlekl z posledních sil a snažil se jen, aby nepadl do sněhu a neusnul. Z toho ohně, co si před chvílí rozdělali, spíš zemdlel a nalokal se kouře, takže teď si přál jedno jediné – spát.

Tři versty... Když nezabloudíme, tak to dojedem..., přemítal a oči klížící se ze sněhu a únavy třeštil před sebe.

Asi po půlverstě, když smrčí skončilo a oni se dostali do volného pole, cestu zase ztratili. Kucka se chvíli mořil kolem, až ji našel. Jeli dál, ale znovu zabloudili. A Kucka cestu zase našel. Doktor už ze samohybu neslézal, jen seděl celý pod sněhem, modlil se a trnul hrůzou. Další půlverstvu urazili poměrně hladce, ale pak se najednou ozvalo prasknutí a samohyb se zrádně naklonil ke straně. To opět sjeli z cesty, probořili se do výmolu a vyspravená sanice se znovu zlomila.

„Je to zlomený!“ křikl Kucka, brodící se sněhem.

„Aby tě taky...“ Doktor, který se už dlouho ani nepohnul, najednou ze sedadla seskočil, po kolena ve sněhu se doplahočil k zádi a zuřivě začal odvazovat svoje brašny.

„Ďas tě vem, kreténe... i s tím tvým samohybem..., a s tou tvou zasranou sanicí...“ Odvázal brašny, zanesené sněhem, popadl je do rukou a vyrazil kupředu.

Kucka ho nedržel. Stát na nohou už neměl sil, a tak se svezl po samohybu k zemi, opřel se o něj zády a rukou se držel sanice, jako by to byla zlomená noha.

„I pěšky bych to za tu dobu přešel!“ zvolal vztekle doktor, aniž se obrátil.

A vydal se po zaváté cestě dál.

„Celý život aby člověk poslouchal pitomce a ptáky!“ mumlal si pro sebe zuřivě, jak se tak sunul hustým sněhem, padajícím tmou. „Poslouchat pitomce! A ptáky! Co to je za život, proboha? No co to je za život?!“

Zlostné rozhořčení ho vzpružilo – postupoval šelestícím sněhem a holínkami jitřil nekonečnou sněhovou kaši. Pod nohama cítil cestu, pevný uježděný povrch, zanesený sněhem.

Kupředu, jedině kupředu, říkal si v duchu doktor a neubíral tempo.

Pochopil že je třeba prostě se toho neživého studeného živlu nebát a pohybovat se, neustále se hýbat a tak živel překonávat.

Doktora Garina obtékala sněžná tma. Šel a šel. Samohyb, Kucka, malí koníci – to vše zůstalo za ním jako otravná minulost, kdežto před ním ubíhala cesta, po níž bylo třeba kráčet.