Dvaašedesátiletý britský autor Simon Mawer byl mezi českými čtenáři ještě loni zcela neznámý. To ale změnilo brzké vydání jeho posledního románu Skleněný pokoj, který líčí osudy brněnské vily Tugendhat. K bestsellerovým prodejům románu v Česku pomohla nominace na nejsledovanější britskou literární cenu Man Booker Prize, oznámená navíc krátce před českým vydáním (podzim 2009), ale také vlastnost, kterou mají společné všechny malé národy. Češi jsou zvědaví, jak je a jejich historii vidí někdo odjinud. Když dotyčný pochází z anglosaské kultury, která té světové už několik desetiletí zcela dominuje, zájem se samozřejmě násobí. Mawer je navíc spisovatelem, který umí psát chytlavě, napínavě a přiměřeně provokativně.

Všechny tyto vlastnosti platí i pro jeho dosud nejslavnější román Mendelův trpaslík, který vyšel už v roce 1997 (a nominaci na Booker Prize získal tehdy také). Včetně zatraktivnění pro českého čtenáře: část knihy se vrací do minulosti a sleduje pokusy průkopníka genetiky Gregora Mendela v brněnském klášteře, příběh je rámován příjezdem hlavního hrdiny do Brna na mendelovskou konferenci a aby toho nebylo málo, hlavní hrdina a jeho milá si oblíbí hudbu Leoše Janáčka.

Onen hlavní hrdina se jmenuje Benedict Lambert a čtenáři se s ním shledávají v době, kdy je mezinárodně uznávaným odborníkem na genetické poruchy. Zároveň sám takovou poruchou je: od narození se mu nevyvíjely kosti a vyrostl do trpasličí velikosti 115 centimetrů, navíc s neúměrně velkým a nevzhledným obličejem; odborně se jeho choroba jmenuje achondroplázie. Po psychické stránce je přitom zcela normální, se všemi ambicemi a touhami, které kluk i dospělý muž má. A jestliže se vrozenou inteligencí i úsilím vypracoval na špičkovou úroveň ve svém profesionálním životě, v tom osobním stále zůstává nechtěnou zrůdou, kterou k sobě do postele pustí jen prostitutka a to si ještě řekne o příplatek. Mawer sugestivně líčí citové útrapy, jimž Benedict podléhá, jakkoliv se snaží beznadějným zamilováním do normálních žen předem zabránit. Touží po lásce, a to nikoliv platonické, ale završované sexem. A Mawer postupně, po malých krůčcích míří k tomu, co čtenář Benedictovi přeje, i když tuší, že z toho žádný happy-end nebude. Opakovaně mu přivádí do cesty ženu (jmenuje se Jane), která se v jedné kritické situaci k Benedictovi přistěhuje a později se s ním i vyspí (potmě a bez „předehry“). V tu chvíli začíná hlavní zápletka příběhu, k němuž jsou výlety za Mendelem jen trochu tezovitou paralelou, zároveň však zajímavou a přístupně osvětovou. Benedictovo vzdělání a výzkum pak představují velkolepou přípravu na klíčový moment knihy. Jane nakonec Benedicta opustí a vrátí se k nezdárnému manželovi, který slibuje polepšení. Je ovšem neplodný, a tak je Benedict dobrý podruhé, jako tajný dárce semene, které by však měl jako objevitel „vadného“ genu zbavit spermií s „trpasličí“ genetickou informací. Mawer nás dlouho napíná, jak se Benedict v oné situaci rozhodl, a v osobě malého vědce provokuje přednáškou o „tržní eugenice“ neboli o lékařských zásazích do nenarozených plodů na přání rodičů, kteří samozřejmě chtějí zdravé silné dítě a jsou ochotni si připlatit, aby zjistili a případně včas eliminovali hrozbu nějakého defektu.

Jestliže v první polovině románu Mawer uplatňuje své biologické vzdělání a přinejmenším nadstandardně hluboký zájem o Gregora Mendela (později o něm publikoval i populárně naučnou knihu), v té druhé užívá postupy téměř thrillerové – kromě zatajování důležitého rozhodnutí projevuje značnou vynalézavost, když chce před čtenářem oddálit nějakou dychtivě vyhlíženou událost. Jestliže nejprve čtenáře nechává pomalu, ale o to silněji přimknout k Benedictovi, v závěru žene děj rychle kupředu až k finále, jehož dramatičnost úplně neodpovídá uměřenosti, s jakou byla do té doby kniha psána, a působí náhle poněkud vykonstruovaně.

Mawer píše svižným, ale přitom kultivovaným stylem, jen občas ho zradí zalíbení ve vlastní metafoře a nechá v textu třeba „katedrálu nového věku“ (míněn je vědecký institut pro genetiku). V pasážích o Mendelovi se občas objevuje v mírně mentorské pozici, příznačné pro emotivně zabarvené pop-životopisy: nadsazuje míru nepochopení, přehlížení a zapomenutí Mendela a jeho rodiny. Naštěstí nikdy nezajde za hranici snesitelného obdivu. Mendelův trpaslík je chytře a citlivě napsaná kniha, nepodbízivá a formulující některé provokativní otázky při současné vlně zájmu o genetiku. Literární mainstream v tom nejlepším slova smyslu.