Vystudovaný zoolog a v Itálii žijící Brit Simon Mawer (nar. 1948) rád píše o druhé světové válce. V té době se odehrávají jeho romány Jidášovo evangelium (2000) a Skleněný pokoj (2009), inspirovaný brněnskou vilou Tugendhat; kniha A Jealous God (Žárlivý Bůh, 1996) je s druhou světovou válkou těsně spjatá. Ve vůbec prvním Mawerově románu s názvem Chimera (Chiméra, 1989) pak nalezneme postavu válečného špiona, jež se v ženském provedení vrací v Dívce, která spadla z nebe (2012).

V jednom rozhovoru Mawer svou zálibu nepřímo objasňuje: druhá světová válka se bezprostředně dotýkala úplně všech, zatímco do válek dneška odcházejí jen někteří a dobrovolně. Přestože Mawerovo vysvětlení obstojí jen v euroamerickém kulturním okruhu, je přijatelné. Daleko spíš ale hrají roli důvody pragmatického charakteru, jež by se v rozhovoru neslušelo zmiňovat: v daném časovém rámci se spisovateli velmi snadno buduje napětí, i přes různá osobní selhání a dílčí problémy se v pozadí jakéhokoli děje odehrává jednoznačný konflikt dobra a zla a lidé knihy z období druhé světové války rádi kupují. Zčásti i proto, že dnes se v něm dokážeme snadno orientovat.

Z výše zmíněných důvodů a díky přitažlivé postavě hlavní hrdinky se Dívka, která spadla z nebe čte jedním dechem. Dvacetiletá Marian Sutrová je napůl Angličanka a napůl Francouzka, kterou díky jejím jazykovým schopnostem naverbuje a vycvičí Velitelství zvláštních operací. Po absolvování náročného výcviku v odlehlém koutě Skotska je s kolegou vysazena nad okupovanou Francií, kde má pomáhat jedné ilegální buňce. Zároveň dostala za úkol přimět Clementa Pelletiera, svou dětskou lásku a o deset let staršího fyzika, aby uprchl do Anglie a připojil se k probíhající práci na atomové bombě.

Mawer dokáže skvěle evokovat psychiku člena (respektive členky) odboje, který musí být neustále ve střehu a Anglie v jeho mysli vystupuje jako vzdálená otcovsky božská síla. K jeho existenci nedílně patří také pečlivě připravené tajné identity. Marian Sutrová jich používá několik a vzhledem k jejímu bilingvismu a vlastní nehotové identitě to pro ni není nijak nepřirozené. V drtivé většině románu je jako příslušnice odboje až neuvěřitelně úspěšná.

Mawerovo vykreslení hlavní hrdinky si žádá delší komentář. Vesměs jde o uvěřitelnou postavu bezproblémové a odvážné mladé dívky, ale Mawer k ní místy přistupuje s přílišným patosem. Marian je přes své mládí zdatnější než řada jejích spolupracovníků, ale zároveň (aby čtenář na její věk náhodou nezapomněl) ji autor opakovaně popisuje jako bezbranné „zvířátko“. O něco krkolomnější jsou paralely mezi Marianiným výsadkem do Francie a její probouzející se sexualitou. Marianiny „létací sny“ předznamenávají zážitek seskoku z letadla, ale nic jiného než klišé to z nich nečiní. Zdá se, že podle Mawera se mladá žena takřka neodpoutává od své tělesnosti: Marian zálibně čichá vlastní pach, když přijede letadlo z Anglie, prožívá extázi a s úplně cizími ženami hovoří o masturbaci. Tím vším (mimo jiné) chce Mawer asi doložit hrdinčinu emancipovanost, ale jeho okázalé předvádění fyzických detailů lze přirovnat spíš ke znásilnění.

Mawer sice dokáže čtivě psát a čtenáře upoutá, ale děj knihy trpí autorovou neschopností propojit rovinu zrání mladé ženy a rovinu špionážního románu v koherentní celek. Zprvu se zdá, že do Francie se Marian touží dostat zejména kvůli Clementovi, zatímco později se u ní objeví neurčitá – a nedovysvětlená (Marian žila v Ženevě, ne ve Francii) – touha sloužit Francii. Když Marianinu ostražitost nabourá Clement, je to vzhledem k jejich citové minulosti přirozené. Proč ji však opustí v souvislosti s postavou, která se dosud projevovala spíše slabošsky? O závěru potom jen tolik, že si jím Mawer výrazně usnadnil práci.