Po knize James Bond a major Zeman. Ideologizující vzorce vyprávění, vydané roku 2007 v nakladatelství Pistorius & Olšanská, letos totéž nakladatelství uvedlo na trh další sborník, zabývající se tentokrát obecněji různými aspekty kultury v době normalizace Tesilová kavalérie. Popkulturní obrazy normalizace. Autory jsou opět Petr A. Bílek, Blanka Činátlová, Kamil Činátl (jako v knize o Bondovi), a spolu s nimi studenti a doktorandi Filozofické fakulty UK v Praze. Jednotlivé příspěvky se věnují třeba „znakovému systému normalizační pop music“, o jejím centru a tolerované periferii či o protikladu zpěváků W. Matušky a Karla Gotta; nebo tomu, jak se rétorika Poučení z krizového vývoje transformuje do filmového příběhu. Činátlová, autorka knihy Příběh těla, dále rozvíjí toto své oblíbené téma ve studii Dederon a stadion aneb Tělo poučené z krizového vývoje, ve které píše, že při četbě normalizačních bestsellerů Vladimíra Párala může současný teenager nabýt dojmu, že běžný občan ve svém volném čase hrál kanastu nebo souložil, v ideálním případě spojil obojí – „nejdřív si zahrál kanastu, pojedl obložené chlebíčky a poté se vrhl do erotických dobrodružství, v nichž se partneři víceméně náhodně střídali podobně jako karty ve hře“. Pozornost je věnována i tématu fronty za normalizace a hned v několika statích seriálu Žena za pultem.

Kapitola Normalizační abnormalita od Michaely Petránkové je věnována především komediím Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Autorka připouští, že humor těchto filmů mohl vyhovovat oběma stranám: jak režimní, která v něm mohla vidět lehké žertování i hru se slovy, a mohla ho tak plně podporovat, tak protirežimní, která na něj může naroubovat výsměch jakémukoli druhu pasivity, třeba i stranické. Celkové vyznění je ovšem jednoznačně odsuzující: poselstvím oněch děl podle autorky bylo to, že s veselou myslí a pochopením pro humor se dají překlenout malé nedostatky v jinak bezproblémové době, satira je tak vlastně „konstruktivním prvkem budování společnosti. V tomto smyslu normalizace Svěrákovu satiru plně podporuje, neboť ta jí pomáhá vymýtit a zesměšnit vyjevené nedostatky“, jde podle ní vlastně o „idealizující přístup ke skutečnosti“. O tom, nakolik systém jakoby umožňuje podvratnou činnost, která jej má ale paradoxně potvrzovat, už bylo popsáno mnoho papíru, a zmiňovaná stať je pouze dalším příspěvkem k této debatě, podle mne si ale Svěrákova tvorba zaslouží diferencovanější a spravedlivější přístup.

Ve stati Fantazie nebo ideologie? České pohádkové filmy 70. a 80. let Marie Gromovová srovnává dvě ztvárnění pohádky o Popelce z let 1969 a 1973 a příslušný ideologický posun; u filmu Ať žijí duchové! zdůrazňuje, že zde děti (jejichž rodiče jsou ve filmu zcela nepřítomní) zastupují „budoucí ideální socialistickou společnost“, zatímco rytíř Brtník z Brtníku a jeho dcera Leontýnka „jsou zástupci šlechtické vrtsvy“ a „zastávají zastaralý hodnotový systém“. Čtenář, který onu pohádku nezná, se ale kupodivu z knihy vůbec nedozví asi nejpodstatnější skutečnost, že Leontýnka nakonec přechází ze světa duchů a pohádkových postav do světa pozemšťanů a stává se člověkem, podobně jako hrdinky filmů Dívka na koštěti nebo Arabela, které všechny navazují na prastaré mytické schéma (a dnešní divák se na ně myslím může dívat bez obav z nějaké ideologické manipulace).

Diskutabilní je podle mne tvrzení Kamila Činátla o tom, že čas normalizace „postrádá jakýkoli přesah k transcendentnímu horizontu, je plně zabydlen ve světě hmoty. Lidské příběhy jsou artikulovány tímto materialistickým slovníkem, jehož určující horizont představují věci, které člověk buď má, nebo nemá, které si nějak dokáže, či nedokáže opatřit“. Ovšem podle mne čím více je něco potlačováno a vytěsňováno, tím neodbytněji se to hlásí o slovo - smrt, ať jakkoli tabuizovaná, se přeci jen zcela zamlčet nedá, zvláště, když na komunistických pohřbech zaznívají ony tak trapné a směšné promluvy, které v knize připomíná stať Kremace a pohřební řeč. Péče o zesnulého a pozůstalé v moci řečníků. V některých příspěvcích jsou proto právem připomínány paranáboženské prvky socialistické kultury, třeba travestování půdorysu katolické mše do podoby koncertu K. Gotta. Častější je ale jakýsi model nahrazování starších náboženských modelů novými, jako když „ve výtvorech domácího kutilství strážné anděly nahrazují postavy z pohádek a kominíci“, nebo „panelák“ podle Lukáše Borovičky ztělesňuje transformaci mentalit, nahrazení „pověrečného“ náboženství „vědeckým“ socialismem. Autoři si podle autora v tomto smyslu pohrávají s aluzí na starozákonní potopu světa: zatímco Noe stavěl archu pouze pro sebe na základě fiktivní předpovědi apokalypsy, archu-panelák se staví pro celý kolektiv a jejím prostřednictvím pomáhá zabránit sociální „potopě“. Tato archa je zároveň vyložena jako jeden konkrétní mikrokosmos v rámci makroprocesu budování, který souběžně probíhá v celém socialistickém bloku: „Nakonec nebylo potřeba ani hole Mojžíšovy. Několik strojů, které vymysleli jiní, několik paží – a dům se bude zas jako archa vznášet nad vodami. Ten dům je totiž jen malá část celé flotily arch, které stavíme – někdy s písničkou a někdy klopotně – všichni“. I paneláky samy v sobě mohly skrývat jistý vertikální a k transcendentnu směřující rozměr.

Každopádně knihu tohoto typu je nutné vřele přivítat a doufat, že budou přibývat další, i když budou nutně vyvolávat debaty a protikladné reakce (což jistě není zápor, ale klad). Ačkoli už u nás vyšly publikace o dobové módě, bytové kultuře či o žánru sci-fi v době komunismu (a vůbec komunismu jako uskutečněné utopii), ve srovnání třeba s Německem, kde je k dispozici již několik publikací pojednávajících o ústředních místech, institucích a symbolech spjatých s dobou NDR a jejich tematizaci v umění (jako trabant, cenzura, MDŽ, sídliště, dětské jesle), máme stále co dohánět.